Na světě je první povídka k celku Doktor Divnoláska. Jestli přicházíte odjinud než z letošního DMD, rád bych vás požádal, abyste si nejprve přečetli drabbles, ve kterých se dozvíte kdo, co, kdo s kým, kdy, kde, jak a proč. Není to příliš dlouhé čtení - jen 1900 slov. Zápisek z Jakubova deníku - protože právě o ten se dnes jedná - se však dá číst i bez jejich znalosti.
Shrnutí pro nečtenáře drabbles tedy zní: Jakub, beznadějně zamilovaný do snoubence své starší sestry, ho jede doprovodit na jeho rozlučku se svobodou. Může to dopadnout dobře? To přece nikdo nečeká (jenom Jakub ano). 15+
Bude-li se Vám povídka líbit, zanechte prosím komentář (a můžete to udělat i v opačném případě).
NESLUŠNÍ
aneb Jakubův deník o neopětované lásce
20.8.2017
Rozlučka
se svobodou. Klišé, o kterém už se ani nepíšou knihy, jen
natáčí prodělečné filmy. Kdyby se mě někdo zeptal na můj
názor, třeba ty, Viku, řekl bych, že tahle předpotopní tradice
měla už dávno vymizet z povrchu zemského. Helena žádnou
rozlučku nepořádala – má sestra je totiž pokrokovější než
ty, ona ví, že svému životu před svatbou nemusí mávat sbohem,
že se jen přidá k tomu životu novému, vedenému pod značkou
Pauknerová®.
Jestli se pro někoho něco zásadně změní, pak pro mě. A přesto
jsem tam s tebou jel, tomuhle svému názoru a neradostným vyhlídkám
navzdory, a byl jsem vlastně vděčný za příležitost pozorovat
tě v jiném než našem rodinném prostředí.
Pozorování
Viktora. Moje oblíbená kratochvíle. Nemůžu pochopit, proč z
toho ještě není celá věděcká disciplína. Viktor Paukner ve
svém přirozeném habitatu, prezenční studium, první doktorát
získává... Jakub Koutný! Předměty: Úvod do studia Viktora
Pauknera, Viktor Paukner a jeho zvyky, Historie I (rodina a rodinné
vazby), Historie II (Studium a kariéra), Metody a techniky výzkumu
atd. Ale ze všeho nejradši, Viktore, ze všeho nejradši mám
předmět Anatomie. Prozkoumat tě zvenčí zevnitř, každou
pihu, jizvu, vrásku přečíst jako Braillovo písmo, každý úpon
svalu prostudovat špičkou jazyka. Jestli si, Viku, můj
deník někdy přečteš, pomyslíš si, že jsem blázen a šílenec.
Jo, blázen do tebe, blázen do tebe šíleně zamilovaný! A taky si
pomyslíš, že pořád odbočuju a často se ztrácím v myšlenkách.
Jo, to taky. Chci psát o tvé rozlučce se svobodou a místo toho
skončím u tvé anatomie. Já často končím u tvé anatomie. A
často u ní končím s rukou v trenkách.
Tak
tedy: Helena tě v pátek blahosklonně vypustila do světa. „Chovej
se slušně,“ řekla ti na rozloučenou a byl jsem to já, kdo ji
líbnul na tvář a slíbil jí, že na tebe dohlédnu. A přitom už
jsem věděl, hořící vzrušením ze zakázaného, že naopak
využiju každé příležitosti nesundat z tebe ruce. Netvářila se
příliš důvěřivě a myslím, že v duchu pořád přemítala o
tom, proč mě bereš s sebou, ale zakázat mi to povyražení
nemohla. Jakub se přece taky potřebuje někam podívat! Stejně do
mě ona i rodiče celé prázdniny jen šijí a vrtají, že sedím
doma ponořený do knih a žiju jako vlk
samotář.
A
pak už konečně svoboda!
Tak
jsem se cítil, svobodně, obklopený vjemy, které miluju:
Moje
ruka na tvém stehně a mé oči na moři zralého obilí kolem.
Teplo
sálající z tvého rozkroku a teplo vnikající do kabiny auta
otevřenými okny.
Nejednoznačná vůně unikající z tvých úst. Doutník
degustovaný po obědě a peprmintová žvýkačka osvěžující
před cestou.
Silnice
jako úzký pruh pevniny mezi příboji polí kolem nás.
K
úplnému štěstí už mi chybělo jen to, že se celé to blaho
neodehrávalo v kabrioletu se staženou střechou.
Chtěl
jsem, abys zastavil – skočili bychom z břehu do toho ševelícího
zlata a vytloukali klasy svými svlečenými těly. Ale ty: „Ne,
ne, Jakube, musíme jet dál.“ Strašně vážný. Myslel bych si,
že když chodíš s osmnáctiletým, pochytíš ode mě trochu té
jankovitosti (jak tomu říkáš, když mě nechceš nazvat
puberťákem) a dětinskosti, a nebudeš pořád takový vážný
doktor Diver. Určitě by to ocenila i Helena. Ženy přece milují,
když jejich vyvolený zůstane i v dospělosti tak trochu klukem, no
ne?
A
nebyla to jen ta cesta, co dávalo všem mým předešlým představám
o životě s tebou punc opravdovosti.
Zastavili
jsme u frekventované pumpy v Říčanech. Intermezzo mezi lidmi.
Vystoupil jsi z auta do sluneční záře, neoslněn, zato celý svět
oslněn tebou, když ses usmál na všechny a všechno okolo jako
filmová hvězda. Pauzuju přehrávání. Tender is the Night, scene
145, take 2. Klapka. Viktor Paukner starring as Dick Diver. Directed
by Jakub Koutný.
Přehrávání
se opět rozběhlo, ale i tak jsem tu chvíli miloval, protože jsem
v ní měl povoleno všechno. Natáhnout se pro studenou vodu ve tvé
ruce a natáhnout se pro tvou ruku. Podrbat tě na zpoceném zátylku.
Někdo se možná díval, třeba ta prodavačka za pultem nebo tenhle
zrovna odjíždějící morous, ale nikdo neviděl nás – zrádného
sourozence a cizoložníka, který se brzy bude ženit. Pohoršit je
mohl jedině můj letmý polibek na hřbetu tvé ruky, ale ne naše
skutečné životy.
Koupil
jsi nám kávu, byla výtečná. Vlastně vše z tvých rukou chutná
skvěle. Dokonce i ta voda byla spíš jako sladký sirup z ráje.
Svýma rukama měníš vodu v sirup, prach ve zlato, osmnáctileté
kluky v zamilované trosky.
Sdíleli
jsme spolu malý stolek pro dva – tak malý, že když jsme pod něj
oba zasunuli nohy, dotýkali jsme se koleny. Pak se mezi námi
odehrál rozhovor, který si sem zapíšu, protože bych ho nerad
zapomněl.
„Nemám
pro tebe žádný dárek.“ Slyšel jsem, že na rozlučkách se
svobodou se budoucí nevěstě/ženichovi dává dárek. I kdyby jen
maličkost.
„Dárek
už jsi mi dal včera,“ řekl jsi a probojoval se jedním svým
kolenem mezi ta má.
Chvíli
jsem nevěděl, o čem mluvíš. „Ale to... přece žádný dárek
nebyl.“
Nedávám
ti sex jako dárek, ani ten usmiřovací, předodjezdový,
předsvatební nebo předrozlučkový. Dávám ti ho, protože ho s
tebou chci. Pořád.
„Ale
pro mě je pokaždý jako dárek.“ Natáhl ses ke mně přes ten
malý stolek a něžně mě pohladil po vlasech. Ano, hlaď mě,
hlaď mě ještě, chtělo se mi říct, cítím se jako
kočička drbaná za uchem. Máš
mě, Viku, úplně přečtenýho. Ale já ti to nezazlívám, protože
od okamžiku, kdy jsi jsem tě poznal, jsem jako slabikář. Má-ma
me-le ma-so. Ku-ba me-le ma-so. Ku-ba je za-mi-lo-va-ný. Ku-ba
je na-dr-že-ný. Ku-ba ne-me-le ma-so. Ku-ba cu-cá ma-so. Jo,
na to, abys mi porozuměl, nemusíš mít žádný extra vzdělání.
„No a možná,“ pokračoval jsi, ale s potměšilým úsměvem,
„možná na nějaký dárek přijdeme i dneska... možná se najde
chvilka a místo, kde... ti ho půjčím do ruky na hraní.“ Pořád
jsi mě hladil po tváři, jemně štípal do brady. „A možná i
do pusy, když hezky poprosíš...“
Z takových řečí mi vždycky zaručeně ztvrdne, doktore Divere.
Hned jsem si představoval sám sebe, jak ti říkám „Prosím,
prosím, pane doktore, můžu vám olízat ptáka?“ a nebylo mi to
vůbec prosti srsti. Jako by nestačilo, že od doby, co ses začal
pohybovat po našem domě, stojí mi skoro nonstop. A pak to odnášejí
polštáře, postel a moje zápěstí. No vážně! Je poslední
dobou nějak namožené. Podíváte se mi na to, doktore Divere? A na
ten problém v kalhotách taky?
To poslední jsem řekl nahlas, ani už nevím, jestli nedopatřením
nebo vědomě. Vždycky mě trochu zklame, jak klidnou tvář v
takových okamžicích umíš zachovat. Rád bych tě někdy přivedl
do rozpaků, ale jde to vůbec? Zatím vedeš ty. Já se radši
schoval v loku z hrníčku kávy, která byla ještě pořád moc
horká.
Když jsi postřehl, jak se červenám, a že to není jen počasím,
změnil jsi téma. Úsměv vítěze.
„Vidíš ten tank?“
Podíval jsem se nejdřív na silnici a až pak si všimnul, že
ukazuješ na mraky.
Na
téhle rozlučce se svobodou se přihodily tři věci, které si tak
úplně nedovedu vysvětlit. Říkám jim divnosti.
Za
prvé, pokusil jsem se svést tvého kamaráda. Je mi z toho trapně
a ještě dlouho mi trapně bude, protože už si nepamatuju přesné
pohnutky, jen nejasný pocit, že mě okouzlil svou pozorností a
šedě mramorovaným plnovousem. Přitom ta eskapáda samotná –
jak jsem k němu přistoupil a přímočaře na něj položil ruce –
se mi dnes vybavuje zas a znova. Nejradši bych už nikdy nevylezl ze
svého pokoje aka svého doupěte hanby.
Za
druhé, poprvé jsme spolu měli sex, ze kterého jsem rozpačitý.
Nemůžu říct, že se mi nelíbil, udělal jsem se a udělal jsem
se rychle a prudce, a by to tak dobrý pocit, jako by ze mě stříkala
drahá ambra a ne obyčejné sperma, ale vy víte, doktore
Divnolásko, že mě to bolelo a že jsem to nejdřív ani dělat
nechtěl, a stejně jste začal a nepřestal.
Za
třetí, oholil jsem si svoje pěstěné vlasy. Divnost nad divnost.
Ale tvůj kamarád Miro je v tom nevinně.
Přitom
to všechno, celý ten den, začínalo tak slibně. Jen se to ke
konci celé nějak zvrtlo.
V
exkluzivně pánské společnosti se mi líbilo. Byl tam Roman,
Václav, Honza, Mirek a Miro, bratislavan, o kterém jsi vyprávěl a
vím, že s tebou strávil rok na blízkém východě, pak Jiří
alias tvůj nejlepší přítel (zamlklý a zádumčivý) a
samozřejmě Pavel, který celé téhle trachtaci poskytl zázemí ve
svém opuštěném domě.
Ocitl
jsem se v mumraji hlasů a těl, smršti vtipů a krátkých
prohlášení („Vodu teda rozhodně pít nebudu, ta je na mytí!“).
Ta zábava se mě zvláštně nedotýkala, ale za to ty, Viku,
nemůžeš; prostě mě jen nikdo neznal a do složení společnosti
jsem zapadal asi jako žralok mezi akvarijní rybičky. Jsem ale
vděčný pozorovatel a vždycky jsem tuhle roli preferoval před
bavičstvím a klaunstvím. I teď bych z tohohle pozorování mohl
sepsat povídku, jako jsem to někdy dělával dřív, když mi bylo
čtrnáct nebo patnáct, ale už by byla dospělejší a možná jen
pro dospělé. Miro a Mirek jsou totiž fakt hezcí chlapi (ale ne
tak krásní jako ty). Nechtěl jsem si představovat, jestli mají
rodiny a jaké, tak, jako jsem se tomu nemohl vyhnout u Pavla, ze
kterého každým gestem a výrazem prýštilo zoufalství z odchodu
manželky s dětmi. Místo toho jsem se zasnil nad jejich těly, nad
situací, v níž ty pěkné muže uspokojuju oba naráz, ty na to,
Viku, dohlížíš a přikazuješ mi, co mám dělat.
Jsou
to, takhle mezi lidmi, nebezpečné myšlenky, ale měl jsem je a měl
jsem tam (za stolem, jen na krátko) taky erekci a chci to sem
napsat, protože jednou možná budu z deníku vytrhávat stránku
po stránce a dávkovat ti je jako dopisy, to abys na mě nezapomněl,
až já budu daleko od tebe, na koleji, a ty pořád tady.
Miro
a Mirek mi dělali radost, i když o tom nevěděli, ale pak byl
hostem i někdo, kdo mi radost nedělal. Libor Tůma, třicet šest
let, radiolog, Vojenská fakultní nemocnice. Tvůj jediný přiznaný
milenec, nevím, jestli první, poslední nebo prostřední, vím
jen, že jsem se o něm nikdy neměl dozvědět, ale ten napjatý
diskrétní rozhovor, který jsi vedl s Helenou tenkrát, když jste
se vrátili z Prahy, jsem nemohl přeslechnout.
Libor,
přízračný postrach tvého vztahu s mojí sestrou, který pro mě
až doteď neměl žádnou konkrétní tvář. Představoval jsem si,
že je tak ambiciózní, že se mu ta lačnost po uznání a postupu
musí určitě nějak zračit ve tváři, třeba v podobě vrásek
falše kolem úst. A on přitom vůbec nevypadal ambiciózně,
vypadal prostě jen neproniknutelně a trochu tvrdě, i přes ty
veliké zářivé oči a obočí klenuté vysoko do čela. Překvapilo
mě, jak je malý. Tak malý a štíhlý, že mi připomněl drobné
španělské toreadory, které jsem viděl na naší dovolené v
Madridu před dvěma roky.
Nevyváděl
tě z míry tak jako mě; uvítal ses s ním stejně jako se všemi
ostatními, potřásl mu rukou, střídmě ho objal, i když Libor
sám vypadal mnohem obezřetněji. Že bys pro něj byl rozžhavenou
plotýnkou, před kterou je třeba mít se na pozoru? Hm, Viktore?
Po
zbytek večera jste spolu udržovali kontakt, který bych popsal jen
slovem „neutrální“. Libor k tobě nechodil moc blízko, ale ani
se tě nestranil, a konverzace, kterou s tebou vedl, vždy probíhala
ve větší skupině. Moje ostražitost pomalu opadala. Jestli jsi k
němu něco cítil, tak už to mezi vámi dávno vyčpělo.
Pořád
mám tedy v cestě jen svojí sestru.
Celý
podvečer jsem čekal na to, kdy se podle tebe najde ta „chvilka a
místo“ příhodná našim nepravostem. Přihnaly se nadýchané
mraky, někdo dovezl další soudek piva, z grilu vytrvale voněl
kouř, z tvých přátel zase směs různých a přesto tak podobných
kolínských. Maso, cigarety, tvá dýmka rozbafaná někde opodál.
Ta vůně byla celá ty, Viku, takže mi připadalo, jako bych tam s
tebou byl a zároveň nebyl. Vzýval jsem tě pohledy, které jsi
neregistroval, a nenápadnými gesty, které jsi neoplácel. Zatímco
všichni živě konverzovali (a já sem tam poslouchal a zaslechl:
práce v nemocnici, práce na záchrance, operace, nemoci, nadřízení,
mladé sestřičky, rodina včetně dětí a poměrů bokem, práce
na domě, jaké pořídit lyže na další sezónu, lokální pivovar
u Hradce...), obhlédl jsem zahradu. Žádné stromy vyšší než
já, žádný tújový plot, žádný lesík nebo park na dohled.
Kromě altánu, a v něm jsme seděli a okolo se hemžili, jen
pustoprázdno. Nebylo kam s tebou utéct. Seděl jsem způsobně za
stolem, ruce v klíně, a čekal, až mě aspoň nakrmíš (tím
vepřovým na roštu).
Každý,
prostě každý by měl mít starou nepěstěnou zahradu jako máme
my, pro půlnoční dostaveníčka jako dělanou. Tyhle domy na
satelitu nenabízí nic než nudu a v létě spálená ramena.
Právě,
když jsem se rozhodoval, jestli se sebrat a nenápadně prošmejdit
vnitřek domu (říkám, že jsem pozorovatel), objevil se důvod
zůstat u své sklenice vína.
„Môžem
ti doliať?“
Najednou
si někdo začal všímat mě a mých potřeb.
Miro,
dějství první.
Z
Mira, protagonisty mé pornografické fantazie, se stával Miro,
nejlepší kamarád toho večera. Vysvětlil jsem mu, že pivo
nepiju, protože u nás doma se odjakživa upřednostňuje víno.
Chopil se tedy láhve dornfelderu, kterou jsi mi po cestě koupil, a
dolil mi. Pak jsme si ťukli – on tím neohrabaným půllitrem
piva. A začal se vyptávat.
„Takže
ty si Helenin brat, hej?“, „Ako dlho vlastne Viktora poznaš?“,
„A vychadzate dobre, hej?“, „Si študent?“, „A čo ideš
študovať? Rovnako budeš učiteľom?“
Moje
odpovědi: ano, moc dlouho ne, jen od začátku léta, hej, vycházíme
spolu dobře, i přes ten věkový rozdíl, ano, na vejšku na
biochemii a ségra je sice učitelka, ale to není nic pro mě.
Takhle na papíře to zní možná dost stroze, ale ve skutečnosti
jsem si s Mirem báječně popovídal. Těšilo mě, že má někdo
zájem vyzvídat podrobnosti zrovna z mého života. Stávalo se mi
to málokdy a vždycky jsem záviděl těm lidem, co jsou pro ostatní
natolik zajímaví, že se neustále musejí zpovídat jako hvězdy
před mikrofonem novináře. Může to ode mě znít nafoukaně, ale
dělalo mi to dobře. Tím spíš, když všetečné otázky
přicházely od tak pěkného chlapa – prošedivělé vousy,
opálený krk, oči v barvě uhlí a trochu zploštělý střed
obličeje, jako mívají boxeři. Už jsi asi pochopil, Viku, že mě
na sladké hladké tvářičky vrstevníků moc neužije.
Víno
mi v ústech chutnalo jako vlahé letní jitro a myslím, že kdyby
si Miro v tu chvílí řekl o cokoliv, byl bych jeho. Chceš se se
mnou napít tequily a slízat mi sůl z pupíku? Ale jistě, počkej
jen vteřinku, hned se ti na stole rozložím jako nejbohatší
bufet. A když už jsem na tom stole, nechceš poprvé v životě
vyzkoušet zadek vyznamenaného maturanta, milý Miro?
Jenže
Miro si nakonec o nic takového neřekl, a když jsme skončili se
srovnáváním gymnazijních maturit kdysi a nyní, odebral se k
ostatním a já zůstal zase na ocet.
S
postupující tmou jsem čím dál víc litoval svého rozhodnutí tě
doprovodit. Strašně jsem toužil po tvé pozornosti a sžíralo mě
vědomí, že nejspíš nedostojíš svému dopolednímu slibu z
benzínky. Máš to jako se štěnětem, Viku. To taky nemůžeš
vzít někam na celý den a pak se mu přestat věnovat. Štěně
půjde a zabaví se samo – a páníčkovi se jeho způsob
kratochvíle zaručeně líbit nebude.
Miro
mi zmizel z dohledu, ale já moc dobře věděl, kde je mu konec.
Bedlivě jsem sledoval přesouvání národů: z altánu ke grilu, od
grilu do garáže, kde se chladilo pití, z garáže ke stolnímu
fotbalu, od fotbálku na záchod a tak dále, doprava doleva, na jih
a na východ. Ty, Viku, ses zrádně pohyboval mimo můj dosah, na
pokraji mého periferního vidění.
Ale
štěně ucítilo příležitost z opačného směru. Zachtělo se mi
nového pamlsku, jehož vůni jsem ještě neznal. Vlastně nevím,
co mě to popadlo. Za to, jak si mě Miro celý večer předcházel a
ty sis mě nevšímal, bych se do něj snadno dovedl zamilovat.
Přikradl
jsem se za ním do domu, ale ani klimatizace tam puštěná mě
nemohla zchladit. Zahořel jsem k Mirovi prudkou náklonností, jakou
asi pravidelně zažívají mladí lidé na diskotékách,
bezstarostní a opilí, připravení dávat a přijímat novou lásku.
Z toho, jak galantně se ke mně Miro choval, jsem usoudil, že ani
on by se možná nebránil nějaké zbrusu nové lásce. I kdyby to
měla být láska prchavá a krátká, ale o to intenzivnější. To
já umím. Už jsi mi, Viku, říkal, že se mnou je všechno
intenzivní.
Podařilo
se mi dostat se k cíli a nevzbudit ničí pozornost, dokonce ani tu
tvojí ne. Tedy – především tu tvojí ne. V opačném případě
bys mě, doufám, zastavil.
Zjevil
jsem po jeho boku nepovšimnut, jako bych snad byl z páry a prostě
se vedle něj zhmotnil; on zrovna krájel cibuli na tlusté
půlměsíčky a soustředil se na svou práci jako muž, který v
kuchyni moc času nepobude.
Miro,
dějství druhé.
Položil
jsem mu ruku na předloktí – muselo to vypadat, že mám námitek,
ne, ne, takhle ne, ty plátky musí být slabší, ale já na něj
přitom chtěl jen bezostyšně sahat. Cítit tu vystouplou žílu a
stopovat ji očima i prstem až k široké paži. Tak jsem to udělal.
U jeho bicepsu jsem se mu poprvé podíval do očí. Nevím, jestli
jsem vypadal svůdně nebo pateticky, ale kousal jsem si spodní ret,
protože to ty, Viktore, jsi mi snad už tisíckrát zopakoval, jak
mám krásná ústa a jak mám krásné zuby. A když to někdo slyší
tak často, stoupne mu to pak do hlavy.
Zeptal
se mě kol'ko mám rokov,
já na to že osmnáct, a pak přišla ta nepříjemná část, kdy
mi oznámil, ať počúvám. „Jakúbik,
mám doma manžolku, aj dceru rovnako starú ako si ty.“
Jsem trapnej. S těma řezákama na rtu jsem určitě vypadal jako
strašnej blbec.
A pak už jsem neměl ruku na jeho bicepsu, i když s ní musel
trochu bojovat – očividně jsem ho svíral jako dravec pařátem
svírá svoji ještě se mrskající kořist. Nepřipadalo mi však,
že by bitva byla beznadějně prohraná – argumentoval manželkou
a věkovou propastí, ale nezaznělo žádné „Ja nie som na
chlapov“, ani „Daj ty pazúry preč, ty buzerant sprostý!“.
Cítil jsem se po té tequile a vínu úžasně průbojný, tak jsem
mu v dalším okamžiku sáhl rovnou na poklopec. A to se o mě říká,
že jsem introvert! Naopak, v té fázi večera jsem nabyl
přesvědčení, že život je příliš krátký a že dovedu svést
i jiného chlapa než jen bisexuálního snoubence své sestry, před
kterým už se polovinu léta promenuju a nabízím se mu jako zboží
ve slevě.
„Nie, nie, nie, nie...“
Ne není to, co chci slyšet.
„Si strášně sympatický chalan, ale ak si nebudeš stražiť
packy, tak cez nich raz dostaneš.“
Dlouho mi držel zápěstí těsně u těla. Jakub preventivně v
poutech. Nakonec poznal přesně, kdy moje smělost opadla a pustil
mě. Vzrušení z lovu bylo to tam; cítil jsem už jenom hrozně.
Další nezdar, další klopýtání. A to jsem si klidně mohl
vykoledovat pár ran a strašný povyk. Jenže Miro byl (naprosto k
neuvěření) vlídný i teď – místo pravého háku do nosu se mi
dostalo citlivého vysvětlení, proč je tohle celé špatně.
Nedokázal jsem mu říct, že jsem se už zase
nechal ošálit svým tělem. Nemůžu za to, že tak moc
touží po doteku, známém či neznámém, je to něco, co se nedá
ovládat vůli. A když se mi ho nedostává, vyhledávám ho všude
možně, i na místech nevhodných.
Nechci se o tom rozepisovat. Nejradši bych od té vzpomínky utekl.
Proč se mi nemůže nikdy nic povést?
Došel jsem přesvědčení, že morální kocovinu vyléčím jen
tak, že nezdar napravím se správným mužem. Tentokrát s takovým,
který na můj namlouvací rituál zareaguje – a snad ho i ocení.
Tak jsem si pro tebe prostě přišel a pod rouškou noci tě oslovil
jednou, dvakrát. Nejdřív jsem získal pozornost mužů kolem, ale
to tebe jsem chtěl. Do pléna jsem pronesl, že mi volá Helena a
chce mluvit i s tebou, stýská se jí po tobě a je zvědavá,
jestli se dobře bavíš. Jedno se musí nechat: i přes výčitky,
kterými se pořád užíráš (já vím, že ano), jsme sehraní
jako tým vrcholových sportovců. Vzal jsi mi zhasnutý mobil z ruky
a odklusal s ním do domu, do relativního soukromí, já za tebou. A
tam uvnitř, sami, doprovázeni jen tlumenými důkazy o zábavě
venku, jsme si role vyměnili. Neptal ses mě, proč jsem tě oddělil
od tvých přátel, prostě jsi mě následoval, rozpálený
celodenním sluncem, pitím a touhou vědět a okusit, co přijde
dál.
Postupoval jsem do útrob domu s blaženým pocitem, že mě
následuješ. Zase jsi jednou nechával za zády svůj běžný život
a hodlal jsi dostát svému slibu z benzínky. Šel jsi za mnou jako
zhypnotizovaný – snad zhypnotizovaný nevinnou výzvou a
neustávajícími pohledy přes rameno. Bylo mi, jako by se naše
prsty spojily na nějaké netělesné úrovni jako dva neviditelné
články řetězu. Ach, Viku, tahle prchavá noc patří mě, a teď
si tě odvedu na lože jako svojí nevěstu, jako ty si budeš za pár
dní odvádět Helenu.
„Kam jdeme?“ ptal ses a snažil mě zastavit ve stínech.
Lampa v rohu. Zhasnout.
„Bude to překvapení.“ Ano. Brány pekelné už se tam vepředu
ve tmě pomalu rozevírají na můj mentální pokyn. Tou branou do
pekla byly dveře Pavlovy ložnice. Kdysi manželské, teď ložnice
muže v rozvodovém řízení.
„Počkej.“
Ne, žádné počkej. „Počkej“
není slovo, které chci slyšet, když si tě vedu do postele. Zdálo
se mi nepravděpodobné, že by zrovna tobě došla odvaha. Doktor z
válečné zóny na Blízkém východě se přece nezačne bát tváří
v tvář „malému klukovi“ (jak mi říkáš, když mě chceš
ranit). Ne, žádné počkej. Vrazil jsem tě dovnitř a zavřel ti
pusu. Chutnal jsi jako vždy – brandy a slané sliny, vůně dýmu
zachycená ve škrábavém strništi.
Tomu, jak se někdy líbáme, se snad musí říkat pokusy o
kanibalismus. Samé zuby, kousance, chuťové pohárky naplněné až
po okraj. Obě ruce zaměstnané – jednou jsem ti přes ty
zatracené džínové kraťasy šmátral po péru, tom ztvrdlým
chudáčkovi za dvojitou bariérou látky, druhou jsem za tvými zády
stihnul zamknout. Klíč jsem si schoval do kapsy u kalhot, tak
blízko srdci.
Byli jsme konečně sami a svou náruč pro nás rozevřela Pavlova
postel. Mohlo mě napadnout, že s tím budeš mít problém, ale já
si naivně myslel, že můj zkažený nápad oceníš. Dělali jsme
to už na Helenině posteli a dokonce na sofa v ložnici mých rodičů
(a tvých budoucích tchánů, aby to nezůstalo nepřipomenuto), tak
proč ti najednou vadila postel tvého kamaráda? „Je to neslušné“
jsem nebral jako pádný argument. Vždyť ty jsi neslušnost sama,
Viku. Pamatuješ si, jak jsi mi o pouti poprvé vrazil jazyk do
zadku? Jestli ne, tak já ti to milerád připomenu. Ale i tak se
stále ozývalo to tvé „Ne“ a „Nemůžeme“ a „Tohle se
nedělá“, když už jsem seděl na manželské posteli a
poklepával na prázdné místo vedle sebe. Ta tvá zatvrzelá
upejpavost mě rozčílila, vytáhl jsem klíč a mrštil jím po
tobě. Řekl jsem ti „Fajn, tak si jdi!“, ale v žádném případě
jsem to nemyslel vážně. Zbývalo jen doufat, že se neotočíš na
patě a nenecháš mě tam doutnat jako sopku před výbuchem. Ale
nesehnul ses, abys ten klíč sebral a osvobodil se.
Nevím, co mě to pak popadlo, asi jsem ti chtěl dodat odhodlání a
naštvat tě, tak jsem ti řekl, co se stalo s Mirem. „Šáhnul
jsem mu na ptáka,“ aby nebylo pochyb o tom, kdo tu krátkou etudu
sexuálního harašení odstartoval – ale ty už mě znáš a
nejspíš bys nepochyboval o tom, že Miro k tomu přišel jako slepý
k houslím, nebo jak se to říká, prostě že je do toho namočený
zcela nevinně. Přece já jsem ta tvá proradná, sexuchtivá
lasice, co se po starších chlapech plazí jako psí víno.
Chtěl jsem říct i „Má ho většího než ty“ a „Líbilo se
mu to“, prostě krutost za krutostí, abych z tebe vynutil aspoň
nějakou reakci. Aha, běsnícího Viktora jsem ještě neviděl!
Možná bych chtěl, abys trochu běsnil a chytil mě pod krkem,
zatímco mě budeš honit až do konce...
Sex, který jsem požadoval, se udál, ale plně
ve tvé režii. Když to sem teď píšu, uvědomuju si, že téměř
pokaždé iniciuuju naše milování já. Já tě musím vyvést do
přírody na místa, kde je tráva nejjemnější, já tě musím
pozvat k sobě na lože a tam tě nabádat, co se mnou máš
provádět, já ti musím do ucha pošeptat, že jsem nadržený už
od rána a moc to potřebuju... já, já, já. Ty se, Viku, vždy jen
necháš svést, jde to až moc jednoduše, ale já jsem ten ďábel,
co ti jedno po druhém podává k nakousnutí jablka hříchu.
Doufám, že jsi pyšný na to, co následovalo pak. Helena by na
svého mazlíka pyšná nebyla – zajímalo by mě, jestli vůbec
ví, jak nekompromisně a úsporně umíš šukat, když někdo zraní
tvé ego.
„Ne, počkej.“ A bylo to tu zase, ale tentokrát jsem to
proklínané slovo řekl já. Toliko k tomu, že „počkej“ v
posteli nikdy nechci slyšet.
Tohle dneska asi nepůjde, chtělo se mi říct dál, když jsi mě
otočil zády k sobě, aniž bys věnoval pozornost mýmu ptákovi,
který vyletěl z kalhot jako na pružince. Píchal jsi mě
předevčírem i včera, Viku, a i Bůh kázal, že jeden den se má
odpočívat.
„Tu chvíli to vydržíš,“ zamítl jsi všechen můj odpor, než
jsem ho vůbec stihl vyjádřit . Najednou ti vůbec nevadilo, že
jsme na Pavlově posteli a že se mě na té posteli chystáš...
zprznit. Napadají mě různá slovesa, když jde o popis našeho
sexu, od „milovat se“, přes „pářit se“, až k „mrdat“,
ale tohle „prznit“ vystihovalo naše dostaveníčko asi nejlíp.
Tak necitlivý, a přece přesný, Viku. Takhle krátce před svatbou
bych pro tebe opravdu vydržel všechno, kdybych měl naději zvrátit
tím tvoje rozhodnutí dojít k oltáři ke své nevěstě a
navléknout jí prsten. Lámání v kole i pálení železem, tak
pojď, jestli to má být poslední zkouška, udělej mi svůj cejch,
já zatnu zuby a snesu to.
Když
bylo po všem, když jsem si v naprosté tichosti, ponížení a
extázi (extázi z ponížení a ponížení z extáze) postříkal
břicho a tričko, omotal jsem kolem
tebe ruce nohy a litoval, že mám tak málo končetin. Jen čtyři,
vždyť tím tě u sebe ani neudržím! Hodlal jsem tě svírat tak
dlouho, dokud z tebe nevymačkám poslední kapky síly, vzdoru a
semene.
A
pak to ze mě vytrysklo. Jako když praskne sopečná zátka, spící
vulkán začne plivat žhavou lávu a lidé v obydlených oblastech
kolem nestihnou před tou pohromou ujet. Ani ty jsi té mé erupci
slov a doznání nemohl utéct.
„Neber
si Helenu, miláčku, prosím tě, neber si mou ségru,“ vychrlil
jsem ze sebe věci horší než magma a ty jsi mi v objetí ztuhl. Ne
jako před chvílí, při orgasmu – ztuhl a ochladilo se. „Ne,
prosím tě... nedělej mi to... Ne! Nevytahuj ho... ještě. Neber
si jí, prosím, ještě je čas... ještě to můžeš odvolat.
Miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju
tě, miluju tě, prosímtěnebersijí.“
Je
mi trapně, když to sem píšu, ale až doteď byl můj deník
autentický. Navíc nemůžu předstírat, že jsem nic z toho neřekl
– i když ty, Viktore, ses i nadále choval, jako bys nic neslyšel.
„Na něčem jsme se domluvili.“
Ano, na tom, že o tomhle vůbec nebudeme
debatovat. Kdysi dávno. Věci se změnily – jestli ne pro tebe,
tak pro mě určitě. Vyvlékl ses – „Krucinál, Jakube, pusť
mě!“ – a mně nezbylo nic ví než pohled na tebe, jak si
sundaváš kondom (ani nevím, kdy sis ho stihl nasadit a kdes ho
vzal) a zapínáš poklopec. Bolel mě zadek, bolelo mě břicho, a
srdce, to jsem měl napadrť. Připravené tak akorát k zamíchání
do drůbežího separátu. Já jsem taky taková slepice, když
naletím zdání, že bys mi snad mohl vyznání lásky opětovat.
„Tak
pojď,“ řekl jsi povzbudivě, zřejmě potěšený tím, že jsem
ležel, mlčel a neobtěžoval tě.
„Potřebuju
chvílí ležet.“
„Jakube,
pojď, nemůžeme tu zůstávat.“ Teď už to znělo přísně,
skoro jako rozkaz. Ale to jsi, milánku, zapomněl, že já rozkazy
přijímám jen při sexu.
„Pět
minut.“ Někdy mě překvapuje, jakým nedostatkem empatie oplýváš.
Cítil jsem se jako po celodenní plavbě po rozbouřeném moři.
Nebo jako obrácený naruby. Nech mě pět minut ležet, prosil jsem
v duchu, abych si nacpal vnitřnosti zpět do břicha a oblékl si
kůži tak, jak patří, tedy švem dovnitř.
„Fajn,“ mávl jsi rukou a nechal mě tam. Odešel jsi beze mě,
jako bych pro tebe už byl k nepotřebě, a za dveřmi tě lákalo
něco lepšího. Já vím, měl bych to brát trochu racionálněji,
je to prostě jen sex a nic víc. Ale, Viktore, jestli ti tyhle listy
dám někdy přečíst, snad zpětně zalituješ toho, jak krutě ses
ke mně té noci zachoval.
Ráno jsem se probudil v té samé posteli, ale přikrytý a s čistým
polštářem navíc. Nikdo tam se mnou nebyl a dovnitř už svítilo
slunce. První věc, kterou vždy po probuzení udělám – zajedu
si rukama do vlasů a shrábnu si je z obličeje, abych se mohl zplna
nadechnout a znovu se podívat na svět. Jenže vlasy tam nebyly. Měl
jsem hlavu jako drn suchého lesního mechu. Oholenou jako trestanec
(odsouzený za sodomii?).
Teď už vím, co se v noci stalo, ale včerejšího rána, s
žaludkem na vodě a holou hlavou, jsem propadl panice a nechtěl
jsem nic, než schoulit se do rodičovské náruče a tam fňukat a
střízlivět.
Nejprve mě napadlo, že to byla něčí debilní sázka a krutý
vtip v jednom. Udělali mi to ve spánku, tahle falešně dospělá
zvířata, a pak se střídavě smáli a zvraceli, zvraceli a smáli
se mi. Doktor Divnoláska (to ty fakt seš, ťal jsem tou přezdívkou
do živýho, když mě poprvé napadla) & spol. Doktor Divnoláska
a jeho kamarádi, doktoři krutoři.
Pak, jakmile jsem se trochu uklidnil mantrou „Klid, Jakube, jsou to
přece normální lidi a žádný magoři“, jsem se začal pomalu
rozpomínat – a vybavil se mi Miro. Miro by takovou delílovskou
poťouchlost nedopustil.
Ze zbytku noci si toho vážně moc nepamatuju
a sám nejsem schopný přesně určit, co z následujících řádků
jsou vzpomínky a co literatura. Později tohle doznání fiktivnosti
možná vyškrtám.
Ještě v noci jsem hostitelovu ložnici opustil po svých, i když
jsem se nejdřív obával, že to nikdy nemůžu zvládnout. Cestou
ven jsem se zhlédl v zrcadle a rukávem si otřel obličej vlhký od
tvých polibků (líbal jsi mě, nebo ses mě snažil sežrat? Začal
jsi od hlavy jako každoročně já s čokoládovou figurkou
Mikuláše). Byl jsem připravený vrátit se do společnosti opět
jako slušný kluk. Pravdu o mně věděl jenom Miro – tebe,
Viktore, nepočítám, protože máš na té hnilobě, co mnou
postupuje a prostupuje, zásadní přičinění.
I tak jsem ale měl dojem, když
jsem ten pokoj opouštěl, že mě z každého směru pozorují
tisíce očí. A nebyl jsem tak úplně na omylu, protože ze
stínu v setmělé chodbě se vyloupl Libor. Neřekl mi žádné
„Ahoj“ nebo „S dovolením, jenom proběhnu“, ale „Ještě
počkej“. „Ještě počkej, nechcete se přece vrátit společně.“
Ne, to jsme nechtěli, ani ty, ani já, ale ze všeho nejmíň jsem
chtěl po té náročné čtvrthodince vidět zrovna Libora.
„Hned mi bylo divný, proč s sebou přivezl sedmnáctiletýho
bráchu svojí ženy.“
Palčivá potřeba opravit oba jeho výroky, „Je mi osmnáct! A
ještě to není jeho žena!“
Odhalen, vinen. Vinen svou prostoduchostí. Rozcuchaný, zardělý,
poškrábaný kolem úst a na krku. A ještě stvrzující své
provinění slovy. No tak jsem se s ním na chvíli byl zapotit, ty
šmíráku!
„Vy ste fakt blázni,“ řekl Libor, jako by on byl o něco lepší.
Ze mě, podle něj, dělal vztah s Viktorem blázna, z něho dělal
toho poučeného, toho na výši.
„Chápeš doufám, že ti to neříkám proto, abych ti ublížil.
Jestli ho Viktor nedokáže udržet v kalhotách ani teď, když je
zasnoubenej, tak nemá cenu, abych tohle probíral s ním. Slyšel
jsem o tobě, že jsi moc chytrej kluk. Na škole prej nejlepší ze
třídy. Tak teď nebuď blbej a vykašli se na to. Co by asi tak
Viktor dělal s osmnáctiletým klukem, když nevydržel ani se
mnou?“
Možná s tebou nevydržel proto, že seš kretén, co se ostatním
montuje do života, chtělo se mi zařvat, ale místo toho jsem jen
mlčel a nechával ho dál řezat mou kůží, mými tkáněmi. Vůbec
nechápu, proč je Libor radiolog. Měl by být chirurg. Doktor
Mengele.
„Víš,
on je možná bisexuální, ale není natolik bisexuální,
aby vztah s mužem považoval za rovnocenný vztahu se ženou.“
Říz.
Zaťal jsem pěsti i zuby. Nic mu neudělat, i když jsem chtěl. A
hlavně nebrečet... i když jsem chtěl.
„Myslím,
že i mě měl jen tak pro zábavu, aby zabil dlouhou chvíli, než
se objeví ta pravá.“ Pak zarýmoval něco, co
znělo odporně, trapně, ale možná i... pravdivě. „Do postele
sameček, do života blbeček.“ Poprvé se usmál, když mu z úst
vyklouzla ta urážka, a jeho úsměv mi dokonce připadal upřímný.
Řekl to s určitou nostalgií v hlase, jako by si po jazyku poválel
heslo, které ti přidělil s nějakými kamarády jako interní
vtip.
„Ale
ty tvoje dlouhý vlasy...“ zasněně přivřel oči a pak na mě
šáhnul. „Vsadím se, že to se mu musí moc líbit. Možná pak
nemá takový výčitky.“
Ten
sráč na mě šáhnul! Šáhnul mi na vlasy a vysmíval se mi očima.
Zatínal jsem ruce v pěst, a on i tak dokončil myšlenku, která
zněla: „Nemá i tvoje sestra podobný vlasy jako máš ty?“
Ta nejapná legrace se právě překlopila do krutostí a urážek.
Ještě jedno slovo a byl jsem připravený praštit ho. Vymlátit mu
zuby. Každý slovo, který zraňovalo tebe, Viku, zraňovalo i mě,
a tak jsem tu zatnutou pěst výhrůžně zvedl a čekal na první
záminku udeřit. Mohl se rozvyprávět o tvých nevěrách, protože
si jsem jistý, že nějaké existují, o tvých špatných návycích,
o té utajované agresivitě, které je jako bájná spící obluda.
Ukáže se jednou za tisíce let, ale je tam, vyčkává pod povrchem
v temnotě města R'lyeh.
Jenže on už mi tu záminku nedal.
„Ty seš marnej případ. Svým způsobem stejně marnej jako ten
Viktor. Jakej šel, takovýho potkal...“ mlaskl nakonec a zase se
ztratil ve stínech, jako zasranej upír, a mě pálilo vědomí, že
jsem mohl něco udělat a neudělal jsem; zůstal jsem za hysterickou
padavku, co vyhrožuje, ale skutečně neudeří. Přitom on dosáhl
svého. Ublížil mě, ublížil tobě, ublížil tobě jako ty jsi
dnes ublížil mě. Kruh se uzavřel – a jako poražený v něm
zůstávám navždy uvězněný já.
Občas mi, když jsem vzteklý a ten vztek mi způsobilo něco, co
jsem nemohl ovlivnit, vytrysknou slzy. Brečím a skřípu zubama a
přeju si dostat se do toho věku, kdy už muži plakat nemůžou –
jak mi to někdy popisuje táta. „Někdy se mi chce brečet, ale
prostě to nejde.“ Mně to v tu chvíli šlo až moc. Nepovažuju
pláč za potupu, ale za tenhle bych se stydět měl – brečel jsem
kvůli tomu, že všechno to byla pravda, a místo toho, abych s tím
něco dělal, jenom brečím, a taky kvůli tomu, že jsem se toho
večera příšerně opil, tequila a víno na mě pomalu začaly
přikládat svoje chlípné ručky a začínalo mi být zle.
Nikdy předtím jsem se vlastně doopravdy neopil. Ačkoliv otec pije
dost, zvlášť ve tvé společnosti, Viku (nemáš špatný vliv jen
na mě), mě a Helenu rodiče vždycky drželi zkrátka. A víš, že
já radši knížky než zábavy ve městě. Jsem prostě v mnoha
ohledech nezkušenej kluk. Byl jsem.
Poprvé jsem na vlastní kůži poznal, jak zrádně a nečekaně umí
alkohol bodnout nůž do zad – hlavně když celý večer tak
chutná a tváří se jako nejlepší přítel člověka. Umíral
jsem žalem, nevolností a krvácením do srdečních komor, když
jsem se zavřel v koupelně v přízemí. Hrozně jsem brečel a
zároveň na sebe vytrvale šplouchal studenou vodu, takže nebylo
poznat, co jsou slzy a co voda, když mě tam objevil Miro.
Miro, dějství třetí.
Měl jsi přijít ty, Viktore, to tys mě měl začít hledat, čekal
jsem tam na tebe – taky proto jsem za sebou nezamkl. Měl jsi
přijít a ze všeho nejdřív říct „Promiň, Jakoubku, že jsem
se k tobě celou tu dobu choval necitlivě“, pak se posadit na
okraj vany a mě vzít na klín, „Někdy se chovám vážně blbě,
ale rád bych ti to vynahradil“, podat mi své dlaně a slíbat mi
z rukou napětí, které se tam usídlilo. Ještě teď je mám
zatnuté v pěst. A nakonec říct: „Nevezmu si jí“. Pak bysme
se nevrátili domů, ale po tři dny bys mi v nějakém neznámém
hotelu masíroval zraněné ego a unavené nohy a vlíbával všechnu
něhu světa do toho křehkého místa schovaného ve tmě mezi
nohama.
„Počkaj,
najprv si umyjem ruky,“ řekl Miro, udělal to a pak si přisedl ke
mně a – objal mě. Bylo mi úzko z toho, jak
surově jsi mě ty, Viku, zanechal v cizí ložnici, a jak citlivě
se ke mně choval tenhle cizinec, kterého jsem před půlnocí
vystavil zbytečným nepříjemnostem.
„Jakub, čo je s tebou?“
To se, pochop přece, Miro, nedá vylíčit slovy. Ale jednou, možná
kdysi dávno, jsi to určitě zažil i ty, chtělo se mi říct.
Teď, s odstupem skoro osmačtyřiceti hodin, už na události z
páteční noci nepohlížím tak tragicky. Byl to jen jeden z mnoha
tvých výbuchů vášně, které na tobě, Viktore, tolik miluju a
které mě jindy vůbec nepřekvapují. Důkazem budiž tenhle deník,
vždyť do něj nezapisuju skoro nic jiného než své zvířecké
erotické představy a rekapitulace toho, co jsme spolu dělali. Ale
tam v koupelně, v něžném Mirově objetí, jsem se cítil hrozně
zneužitě a podvedeně. Jako bych si na dnešní noc předplatil
wellness pobyt a místo něj dostal Spartan race.
„Plačkaš kvôli Viktorovi.“
Jasnovidec. Nemohl jsem, než stvrdit jeho domněnku fňuknutím.
„Jak jsi to poznal?“
„Pozeraš po ňom ako hladný. Iba slepý by si toho nevšimol.“
Chvíli jsme jen tak seděli, ale mlčení mezi námi bylo neklidné,
jako by bylo předzvěstí něčeho nepříjemného.
„Jakub, a neskúšal si dúfám na neho to isté, čo na mňa.“
„A jestli ano?“
„Ježíšikriste,“ zaúpěl a otcovsky mnou zatřásl. „Niečo
také nepovedaj ani zo srandy! Jakub, povedz, že to nie je pravda.“
„Ne,“ řekl jsem. Nelhal jsem. Na tebe, Viku, už nepotřebuju
nic zkoušet. Touhle fází jsme si prošli. Byl jsi tvrdý oříšek,
ale rozlouskl jsem tě.
„Lebo Viktor by nemusel reagovať ako ja. Má tesne pred svadbou.“
To mi nemusel vysvětlovat. Dnes jsem si taky hrál s ohněm a ty
popáleniny se budou připomínat celý víkend. Představoval jsem
si tě, jak právě teď polykáš do dna další skleničku kořalky
a kolem jícnu a žaludku se ti rozlévá blažené teplo. Nic tě
netrápí a netíží – máš lehkou hlavu a už i lehké koule. Co
víc si přát.
„Ne. Viktor vůbec nic netuší,“ řekl jsem Mirovi nakonec.
Nebylo to nic než čistá pravda. Mohl jsem ti, Viku, tisíckrát
vyznat lásku, ale ta slova se k tobě přes tvrdou slupku nikdy
nedostala. Teď už jsem přesvědčený o tom, že jsi vůči mě
zcela imunní. A už nikdy ti neřeknu, že tě miluju.
„Už si mal dosť,“ rozhodl Miro, „poď, mal by si ísť spať.“
A tak se mě poprvé v životě chystal uložit jiný muž než
tatínek. Doufal jsem, že to budeš ty, Viktore, že i v tomhle
budeš první. Místo tebe tu byl Miro, a to, jak mě držel, na mě
působilo blahodárněji než celá jeho přednáška. Lidé jako on,
hrdina, co mě uchránil před další skleničkou tequily, mi
pomáhali uvědomit si, že svět se neskládá jen ze samých
Viktorů.
Ale spát se nedalo. Smích zvenku a strašný zmar zevnitř.
Vzpomínka na Libora se mnou prožírala jako červ cizopasník.
Možná za to opravdu mohly ty vlasy. Ostatně nikdy ses tím
netajil, Viku. Tím, že se ti na mě líbí nejvíc právě ty rysy,
které jsou ryze dvojčecí s Helenou. Vlasy, nos, ústa a úsměv,
to všechno máme stejné. Když sestru líbáš, líbáš ji úplně
stejně jako mě, když se jí dotýkáš, první dotek taky vždy
směřuje k vlasům.
Mirova přednáška v koupelně se neomezila jen na zděšení a
utěšování. Kladl mi na srdce, ať v celé té zapeklité situaci
myslím hlavně na Helenu. Ty si možná jednou sbalíš kufry a
odejdeš, Viktore, ale Helena mi zůstane a rodiče mi zůstanou, až
tobě bude konec bůhví kde. Helena prý bude vždy stát při mně
(a zatím to byla pravda) a já bych měl při ní. Prý krev nie
je voda, Jakub. A rodina by mala mať prednosť. A to jsem
za tebe, Viku, chtěl bojovat do posledního dechu, do poslední
kapky krve, porazit Helenu a nechat ji na ocet, spálit tím mosty za
rodinou a být s tebou až do konce světa. Jenže co když mají ti,
co si říkají dospělí, nakonec pravdu?
Objevil se průsečík mezi tím, co mi tvrdil Libor a tím, co mi
říkal Miro. Jsem marnej případ a blázen, když si na tebe myslím
a odmítám tratit naději. Vinen, vinen ve všech bodech obžaloby,
chtělo se mi řvát. Jenže co s tím můžu (a zmůžu), když toho
úžasnýho chlapa, tebe, Viku, prostě miluju.
Nedá se nic dělat, musím mezi námi začít stavět barikády,
kousek po kousku, jinak mě v den tvé svatby čeká neodvratná
smrt, a z veselky se stane pohřeb jednoho mladého, beznadějně
zamilovaného života. A já nechci, aby se máma převlékla do
černé tak brzy.
A protože jsem nevěděl jak jinak začít, napadlo mě jen zbavit
se toho, co máš na mě nejraději. Takže jsem se postavil k
zrcadlu a ty pitomý vlasy si ještě v noci ostříhal sám.
⁂
Autorovo PS: Promiňte mi můj zlozvyk začínat od konce. Příště už si povíme o tom, jak to všechno začalo.
Ne že bych o tobě pochybovala, ale nečekala jsem, že sepíšeš povídku tak rychle. Íkám si tu blahem. I když je to vlastně strašně smutný. Moc bych Kubovi přála, aby se z toho začarovanýho kruhu dostal. Ženy milují, když jejich vyvolený zůstane i v dospělosti klukem? Jenom ženy? Nemilujeme to všichni? I když to má i svá úskalí? Tuhle jsme probíraly něco podobného. A jedna známá říkala tu teorii o tom, že si žena vybírá životního partnera podle toho, jestli se s ním někdy bude nudit. My, co se s manželi a partnery NIKDY nenudíme, jsme se shodly, že někdy není na škodu trochu se nudit a čekáme, jestli někdy začnem. Takže tak. ;) Vik by se s Kubou nejspíš nikdy nenudil, i když má toulavý boty a jiný údy. Ale myslím si, že naopak je to asi trochu jiný případ...
OdpovědětVymazatTo je jasný, vždyť ty už za ty roky víš, jak píšu, nebo spíš nepíšu :] Ale většinu další části už mám hotovou, takže by měla přijít dokonce ještě dřív.
VymazatDíky za komentář, věrná čtenářko!