Neslušní aneb Jakubův deník o neopětované lásce

Na světě je první povídka k celku Doktor Divnoláska. Jestli přicházíte odjinud než z letošního DMD, rád bych vás požádal, abyste si nejprve přečetli drabbles, ve kterých se dozvíte kdo, co, kdo s kým, kdy, kde, jak a proč. Není to příliš dlouhé čtení - jen 1900 slov. Zápisek z Jakubova deníku - protože právě o ten se dnes jedná - se však dá číst i bez jejich znalosti. 

Shrnutí pro nečtenáře drabbles tedy zní: Jakub, beznadějně zamilovaný do snoubence své starší sestry, ho jede doprovodit na jeho rozlučku se svobodou. Může to dopadnout dobře? To přece nikdo nečeká (jenom Jakub ano). 15+

Bude-li se Vám povídka líbit, zanechte prosím komentář (a můžete to udělat i v opačném případě).

NESLUŠNÍ aneb Jakubův deník o neopětované lásce 

20.8.2017

Rozlučka se svobodou. Klišé, o kterém už se ani nepíšou knihy, jen natáčí prodělečné filmy. Kdyby se mě někdo zeptal na můj názor, třeba ty, Viku, řekl bych, že tahle předpotopní tradice měla už dávno vymizet z povrchu zemského. Helena žádnou rozlučku nepořádala – má sestra je totiž pokrokovější než ty, ona ví, že svému životu před svatbou nemusí mávat sbohem, že se jen přidá k tomu životu novému, vedenému pod značkou Pauknerová®. Jestli se pro někoho něco zásadně změní, pak pro mě. A přesto jsem tam s tebou jel, tomuhle svému názoru a neradostným vyhlídkám navzdory, a byl jsem vlastně vděčný za příležitost pozorovat tě v jiném než našem rodinném prostředí.  

Pozorování Viktora. Moje oblíbená kratochvíle. Nemůžu pochopit, proč z toho ještě není celá věděcká disciplína. Viktor Paukner ve svém přirozeném habitatu, prezenční studium, první doktorát získává... Jakub Koutný! Předměty: Úvod do studia Viktora Pauknera, Viktor Paukner a jeho zvyky, Historie I (rodina a rodinné vazby), Historie II (Studium a kariéra), Metody a techniky výzkumu atd. Ale ze všeho nejradši, Viktore, ze všeho nejradši mám předmět Anatomie. Prozkoumat tě zvenčí zevnitř, každou pihu, jizvu, vrásku přečíst jako Braillovo písmo, každý úpon svalu prostudovat špičkou jazyka. Jestli si, Viku, můj deník někdy přečteš, pomyslíš si, že jsem blázen a šílenec. Jo, blázen do tebe, blázen do tebe šíleně zamilovaný! A taky si pomyslíš, že pořád odbočuju a často se ztrácím v myšlenkách. Jo, to taky. Chci psát o tvé rozlučce se svobodou a místo toho skončím u tvé anatomie. Já často končím u tvé anatomie. A často u ní končím s rukou v trenkách.

Tak tedy: Helena tě v pátek blahosklonně vypustila do světa. „Chovej se slušně,“ řekla ti na rozloučenou a byl jsem to já, kdo ji líbnul na tvář a slíbil jí, že na tebe dohlédnu. A přitom už jsem věděl, hořící vzrušením ze zakázaného, že naopak využiju každé příležitosti nesundat z tebe ruce. Netvářila se příliš důvěřivě a myslím, že v duchu pořád přemítala o tom, proč mě bereš s sebou, ale zakázat mi to povyražení nemohla. Jakub se přece taky potřebuje někam podívat! Stejně do mě ona i rodiče celé prázdniny jen šijí a vrtají, že sedím doma ponořený do knih a žiju jako vlk samotář.

A pak už konečně svoboda!

Tak jsem se cítil, svobodně, obklopený vjemy, které miluju:

Moje ruka na tvém stehně a mé oči na moři zralého obilí kolem.

Teplo sálající z tvého rozkroku a teplo vnikající do kabiny auta otevřenými okny.

Nejednoznačná vůně unikající z tvých úst. Doutník degustovaný po obědě a peprmintová žvýkačka osvěžující před cestou.

Silnice jako úzký pruh pevniny mezi příboji polí kolem nás.

K úplnému štěstí už mi chybělo jen to, že se celé to blaho neodehrávalo v kabrioletu se staženou střechou.

Chtěl jsem, abys zastavil – skočili bychom z břehu do toho ševelícího zlata a vytloukali klasy svými svlečenými těly. Ale ty: „Ne, ne, Jakube, musíme jet dál.“ Strašně vážný. Myslel bych si, že když chodíš s osmnáctiletým, pochytíš ode mě trochu té jankovitosti (jak tomu říkáš, když mě nechceš nazvat puberťákem) a dětinskosti, a nebudeš pořád takový vážný doktor Diver. Určitě by to ocenila i Helena. Ženy přece milují, když jejich vyvolený zůstane i v dospělosti tak trochu klukem, no ne?

A nebyla to jen ta cesta, co dávalo všem mým předešlým představám o životě s tebou punc opravdovosti.

Zastavili jsme u frekventované pumpy v Říčanech. Intermezzo mezi lidmi. Vystoupil jsi z auta do sluneční záře, neoslněn, zato celý svět oslněn tebou, když ses usmál na všechny a všechno okolo jako filmová hvězda. Pauzuju přehrávání. Tender is the Night, scene 145, take 2. Klapka. Viktor Paukner starring as Dick Diver. Directed by Jakub Koutný.

Přehrávání se opět rozběhlo, ale i tak jsem tu chvíli miloval, protože jsem v ní měl povoleno všechno. Natáhnout se pro studenou vodu ve tvé ruce a natáhnout se pro tvou ruku. Podrbat tě na zpoceném zátylku. Někdo se možná díval, třeba ta prodavačka za pultem nebo tenhle zrovna odjíždějící morous, ale nikdo neviděl nás – zrádného sourozence a cizoložníka, který se brzy bude ženit. Pohoršit je mohl jedině můj letmý polibek na hřbetu tvé ruky, ale ne naše skutečné životy.

Koupil jsi nám kávu, byla výtečná. Vlastně vše z tvých rukou chutná skvěle. Dokonce i ta voda byla spíš jako sladký sirup z ráje. Svýma rukama měníš vodu v sirup, prach ve zlato, osmnáctileté kluky v zamilované trosky.

Sdíleli jsme spolu malý stolek pro dva – tak malý, že když jsme pod něj oba zasunuli nohy, dotýkali jsme se koleny. Pak se mezi námi odehrál rozhovor, který si sem zapíšu, protože bych ho nerad zapomněl.

„Nemám pro tebe žádný dárek.“ Slyšel jsem, že na rozlučkách se svobodou se budoucí nevěstě/ženichovi dává dárek. I kdyby jen maličkost.

„Dárek už jsi mi dal včera,“ řekl jsi a probojoval se jedním svým kolenem mezi ta má.

Chvíli jsem nevěděl, o čem mluvíš. „Ale to... přece žádný dárek nebyl.“

Nedávám ti sex jako dárek, ani ten usmiřovací, předodjezdový, předsvatební nebo předrozlučkový. Dávám ti ho, protože ho s tebou chci. Pořád.

„Ale pro mě je pokaždý jako dárek.“ Natáhl ses ke mně přes ten malý stolek a něžně mě pohladil po vlasech. Ano, hlaď mě, hlaď mě ještě, chtělo se mi říct, cítím se jako kočička drbaná za uchem. Máš mě, Viku, úplně přečtenýho. Ale já ti to nezazlívám, protože od okamžiku, kdy jsi jsem tě poznal, jsem jako slabikář. Má-ma me-le ma-so. Ku-ba me-le ma-so. Ku-ba je za-mi-lo-va-ný. Ku-ba je na-dr-že-ný. Ku-ba ne-me-le ma-so. Ku-ba cu-cá ma-so. Jo, na to, abys mi porozuměl, nemusíš mít žádný extra vzdělání.

„No a možná,“ pokračoval jsi, ale s potměšilým úsměvem, „možná na nějaký dárek přijdeme i dneska... možná se najde chvilka a místo, kde... ti ho půjčím do ruky na hraní.“ Pořád jsi mě hladil po tváři, jemně štípal do brady. „A možná i do pusy, když hezky poprosíš...“

Z takových řečí mi vždycky zaručeně ztvrdne, doktore Divere. Hned jsem si představoval sám sebe, jak ti říkám „Prosím, prosím, pane doktore, můžu vám olízat ptáka?“ a nebylo mi to vůbec prosti srsti. Jako by nestačilo, že od doby, co ses začal pohybovat po našem domě, stojí mi skoro nonstop. A pak to odnášejí polštáře, postel a moje zápěstí. No vážně! Je poslední dobou nějak namožené. Podíváte se mi na to, doktore Divere? A na ten problém v kalhotách taky?

To poslední jsem řekl nahlas, ani už nevím, jestli nedopatřením nebo vědomě. Vždycky mě trochu zklame, jak klidnou tvář v takových okamžicích umíš zachovat. Rád bych tě někdy přivedl do rozpaků, ale jde to vůbec? Zatím vedeš ty. Já se radši schoval v loku z hrníčku kávy, která byla ještě pořád moc horká.

Když jsi postřehl, jak se červenám, a že to není jen počasím, změnil jsi téma. Úsměv vítěze.

„Vidíš ten tank?“

Podíval jsem se nejdřív na silnici a až pak si všimnul, že ukazuješ na mraky.

Na téhle rozlučce se svobodou se přihodily tři věci, které si tak úplně nedovedu vysvětlit. Říkám jim divnosti.

Za prvé, pokusil jsem se svést tvého kamaráda. Je mi z toho trapně a ještě dlouho mi trapně bude, protože už si nepamatuju přesné pohnutky, jen nejasný pocit, že mě okouzlil svou pozorností a šedě mramorovaným plnovousem. Přitom ta eskapáda samotná – jak jsem k němu přistoupil a přímočaře na něj položil ruce – se mi dnes vybavuje zas a znova. Nejradši bych už nikdy nevylezl ze svého pokoje aka svého doupěte hanby.

Za druhé, poprvé jsme spolu měli sex, ze kterého jsem rozpačitý. Nemůžu říct, že se mi nelíbil, udělal jsem se a udělal jsem se rychle a prudce, a by to tak dobrý pocit, jako by ze mě stříkala drahá ambra a ne obyčejné sperma, ale vy víte, doktore Divnolásko, že mě to bolelo a že jsem to nejdřív ani dělat nechtěl, a stejně jste začal a nepřestal.

Za třetí, oholil jsem si svoje pěstěné vlasy. Divnost nad divnost. Ale tvůj kamarád Miro je v tom nevinně.

Přitom to všechno, celý ten den, začínalo tak slibně. Jen se to ke konci celé nějak zvrtlo.

V exkluzivně pánské společnosti se mi líbilo. Byl tam Roman, Václav, Honza, Mirek a Miro, bratislavan, o kterém jsi vyprávěl a vím, že s tebou strávil rok na blízkém východě, pak Jiří alias tvůj nejlepší přítel (zamlklý a zádumčivý) a samozřejmě Pavel, který celé téhle trachtaci poskytl zázemí ve svém opuštěném domě.

Ocitl jsem se v mumraji hlasů a těl, smršti vtipů a krátkých prohlášení („Vodu teda rozhodně pít nebudu, ta je na mytí!“). Ta zábava se mě zvláštně nedotýkala, ale za to ty, Viku, nemůžeš; prostě mě jen nikdo neznal a do složení společnosti jsem zapadal asi jako žralok mezi akvarijní rybičky. Jsem ale vděčný pozorovatel a vždycky jsem tuhle roli preferoval před bavičstvím a klaunstvím. I teď bych z tohohle pozorování mohl sepsat povídku, jako jsem to někdy dělával dřív, když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, ale už by byla dospělejší a možná jen pro dospělé. Miro a Mirek jsou totiž fakt hezcí chlapi (ale ne tak krásní jako ty). Nechtěl jsem si představovat, jestli mají rodiny a jaké, tak, jako jsem se tomu nemohl vyhnout u Pavla, ze kterého každým gestem a výrazem prýštilo zoufalství z odchodu manželky s dětmi. Místo toho jsem se zasnil nad jejich těly, nad situací, v níž ty pěkné muže uspokojuju oba naráz, ty na to, Viku, dohlížíš a přikazuješ mi, co mám dělat.

Jsou to, takhle mezi lidmi, nebezpečné myšlenky, ale měl jsem je a měl jsem tam (za stolem, jen na krátko) taky erekci a chci to sem napsat, protože jednou možná budu z deníku vytrhávat stránku po stránce a dávkovat ti je jako dopisy, to abys na mě nezapomněl, až já budu daleko od tebe, na koleji, a ty pořád tady.

Miro a Mirek mi dělali radost, i když o tom nevěděli, ale pak byl hostem i někdo, kdo mi radost nedělal. Libor Tůma, třicet šest let, radiolog, Vojenská fakultní nemocnice. Tvůj jediný přiznaný milenec, nevím, jestli první, poslední nebo prostřední, vím jen, že jsem se o něm nikdy neměl dozvědět, ale ten napjatý diskrétní rozhovor, který jsi vedl s Helenou tenkrát, když jste se vrátili z Prahy, jsem nemohl přeslechnout.

Libor, přízračný postrach tvého vztahu s mojí sestrou, který pro mě až doteď neměl žádnou konkrétní tvář. Představoval jsem si, že je tak ambiciózní, že se mu ta lačnost po uznání a postupu musí určitě nějak zračit ve tváři, třeba v podobě vrásek falše kolem úst. A on přitom vůbec nevypadal ambiciózně, vypadal prostě jen neproniknutelně a trochu tvrdě, i přes ty veliké zářivé oči a obočí klenuté vysoko do čela. Překvapilo mě, jak je malý. Tak malý a štíhlý, že mi připomněl drobné španělské toreadory, které jsem viděl na naší dovolené v Madridu před dvěma roky.

Nevyváděl tě z míry tak jako mě; uvítal ses s ním stejně jako se všemi ostatními, potřásl mu rukou, střídmě ho objal, i když Libor sám vypadal mnohem obezřetněji. Že bys pro něj byl rozžhavenou plotýnkou, před kterou je třeba mít se na pozoru? Hm, Viktore?

Po zbytek večera jste spolu udržovali kontakt, který bych popsal jen slovem „neutrální“. Libor k tobě nechodil moc blízko, ale ani se tě nestranil, a konverzace, kterou s tebou vedl, vždy probíhala ve větší skupině. Moje ostražitost pomalu opadala. Jestli jsi k němu něco cítil, tak už to mezi vámi dávno vyčpělo.

Pořád mám tedy v cestě jen svojí sestru.

Celý podvečer jsem čekal na to, kdy se podle tebe najde ta „chvilka a místo“ příhodná našim nepravostem. Přihnaly se nadýchané mraky, někdo dovezl další soudek piva, z grilu vytrvale voněl kouř, z tvých přátel zase směs různých a přesto tak podobných kolínských. Maso, cigarety, tvá dýmka rozbafaná někde opodál. Ta vůně byla celá ty, Viku, takže mi připadalo, jako bych tam s tebou byl a zároveň nebyl. Vzýval jsem tě pohledy, které jsi neregistroval, a nenápadnými gesty, které jsi neoplácel. Zatímco všichni živě konverzovali (a já sem tam poslouchal a zaslechl: práce v nemocnici, práce na záchrance, operace, nemoci, nadřízení, mladé sestřičky, rodina včetně dětí a poměrů bokem, práce na domě, jaké pořídit lyže na další sezónu, lokální pivovar u Hradce...), obhlédl jsem zahradu. Žádné stromy vyšší než já, žádný tújový plot, žádný lesík nebo park na dohled. Kromě altánu, a v něm jsme seděli a okolo se hemžili, jen pustoprázdno. Nebylo kam s tebou utéct. Seděl jsem způsobně za stolem, ruce v klíně, a čekal, až mě aspoň nakrmíš (tím vepřovým na roštu).

Každý, prostě každý by měl mít starou nepěstěnou zahradu jako máme my, pro půlnoční dostaveníčka jako dělanou. Tyhle domy na satelitu nenabízí nic než nudu a v létě spálená ramena.

Právě, když jsem se rozhodoval, jestli se sebrat a nenápadně prošmejdit vnitřek domu (říkám, že jsem pozorovatel), objevil se důvod zůstat u své sklenice vína.

„Môžem ti doliať?“

Najednou si někdo začal všímat mě a mých potřeb.

Miro, dějství první.

Z Mira, protagonisty mé pornografické fantazie, se stával Miro, nejlepší kamarád toho večera. Vysvětlil jsem mu, že pivo nepiju, protože u nás doma se odjakživa upřednostňuje víno. Chopil se tedy láhve dornfelderu, kterou jsi mi po cestě koupil, a dolil mi. Pak jsme si ťukli – on tím neohrabaným půllitrem piva. A začal se vyptávat.

„Takže ty si Helenin brat, hej?“, „Ako dlho vlastne Viktora poznaš?“, „A vychadzate dobre, hej?“, „Si študent?“, „A čo ideš študovať? Rovnako budeš učiteľom?“

Moje odpovědi: ano, moc dlouho ne, jen od začátku léta, hej, vycházíme spolu dobře, i přes ten věkový rozdíl, ano, na vejšku na biochemii a ségra je sice učitelka, ale to není nic pro mě. Takhle na papíře to zní možná dost stroze, ale ve skutečnosti jsem si s Mirem báječně popovídal. Těšilo mě, že má někdo zájem vyzvídat podrobnosti zrovna z mého života. Stávalo se mi to málokdy a vždycky jsem záviděl těm lidem, co jsou pro ostatní natolik zajímaví, že se neustále musejí zpovídat jako hvězdy před mikrofonem novináře. Může to ode mě znít nafoukaně, ale dělalo mi to dobře. Tím spíš, když všetečné otázky přicházely od tak pěkného chlapa – prošedivělé vousy, opálený krk, oči v barvě uhlí a trochu zploštělý střed obličeje, jako mívají boxeři. Už jsi asi pochopil, Viku, že mě na sladké hladké tvářičky vrstevníků moc neužije.

Víno mi v ústech chutnalo jako vlahé letní jitro a myslím, že kdyby si Miro v tu chvílí řekl o cokoliv, byl bych jeho. Chceš se se mnou napít tequily a slízat mi sůl z pupíku? Ale jistě, počkej jen vteřinku, hned se ti na stole rozložím jako nejbohatší bufet. A když už jsem na tom stole, nechceš poprvé v životě vyzkoušet zadek vyznamenaného maturanta, milý Miro?

Jenže Miro si nakonec o nic takového neřekl, a když jsme skončili se srovnáváním gymnazijních maturit kdysi a nyní, odebral se k ostatním a já zůstal zase na ocet.

S postupující tmou jsem čím dál víc litoval svého rozhodnutí tě doprovodit. Strašně jsem toužil po tvé pozornosti a sžíralo mě vědomí, že nejspíš nedostojíš svému dopolednímu slibu z benzínky. Máš to jako se štěnětem, Viku. To taky nemůžeš vzít někam na celý den a pak se mu přestat věnovat. Štěně půjde a zabaví se samo – a páníčkovi se jeho způsob kratochvíle zaručeně líbit nebude.

Miro mi zmizel z dohledu, ale já moc dobře věděl, kde je mu konec. Bedlivě jsem sledoval přesouvání národů: z altánu ke grilu, od grilu do garáže, kde se chladilo pití, z garáže ke stolnímu fotbalu, od fotbálku na záchod a tak dále, doprava doleva, na jih a na východ. Ty, Viku, ses zrádně pohyboval mimo můj dosah, na pokraji mého periferního vidění.

Ale štěně ucítilo příležitost z opačného směru. Zachtělo se mi nového pamlsku, jehož vůni jsem ještě neznal. Vlastně nevím, co mě to popadlo. Za to, jak si mě Miro celý večer předcházel a ty sis mě nevšímal, bych se do něj snadno dovedl zamilovat.

Přikradl jsem se za ním do domu, ale ani klimatizace tam puštěná mě nemohla zchladit. Zahořel jsem k Mirovi prudkou náklonností, jakou asi pravidelně zažívají mladí lidé na diskotékách, bezstarostní a opilí, připravení dávat a přijímat novou lásku. Z toho, jak galantně se ke mně Miro choval, jsem usoudil, že ani on by se možná nebránil nějaké zbrusu nové lásce. I kdyby to měla být láska prchavá a krátká, ale o to intenzivnější. To já umím. Už jsi mi, Viku, říkal, že se mnou je všechno intenzivní.

Podařilo se mi dostat se k cíli a nevzbudit ničí pozornost, dokonce ani tu tvojí ne. Tedy – především tu tvojí ne. V opačném případě bys mě, doufám, zastavil.

Zjevil jsem po jeho boku nepovšimnut, jako bych snad byl z páry a prostě se vedle něj zhmotnil; on zrovna krájel cibuli na tlusté půlměsíčky a soustředil se na svou práci jako muž, který v kuchyni moc času nepobude.

Miro, dějství druhé.

Položil jsem mu ruku na předloktí – muselo to vypadat, že mám námitek, ne, ne, takhle ne, ty plátky musí být slabší, ale já na něj přitom chtěl jen bezostyšně sahat. Cítit tu vystouplou žílu a stopovat ji očima i prstem až k široké paži. Tak jsem to udělal. U jeho bicepsu jsem se mu poprvé podíval do očí. Nevím, jestli jsem vypadal svůdně nebo pateticky, ale kousal jsem si spodní ret, protože to ty, Viktore, jsi mi snad už tisíckrát zopakoval, jak mám krásná ústa a jak mám krásné zuby. A když to někdo slyší tak často, stoupne mu to pak do hlavy.

Zeptal se mě kol'ko mám rokov, já na to že osmnáct, a pak přišla ta nepříjemná část, kdy mi oznámil, ať počúvám. „Jakúbik, mám doma manžolku, aj dceru rovnako starú ako si ty.“

Jsem trapnej. S těma řezákama na rtu jsem určitě vypadal jako strašnej blbec.

A pak už jsem neměl ruku na jeho bicepsu, i když s ní musel trochu bojovat – očividně jsem ho svíral jako dravec pařátem svírá svoji ještě se mrskající kořist. Nepřipadalo mi však, že by bitva byla beznadějně prohraná – argumentoval manželkou a věkovou propastí, ale nezaznělo žádné „Ja nie som na chlapov“, ani „Daj ty pazúry preč, ty buzerant sprostý!“. Cítil jsem se po té tequile a vínu úžasně průbojný, tak jsem mu v dalším okamžiku sáhl rovnou na poklopec. A to se o mě říká, že jsem introvert! Naopak, v té fázi večera jsem nabyl přesvědčení, že život je příliš krátký a že dovedu svést i jiného chlapa než jen bisexuálního snoubence své sestry, před kterým už se polovinu léta promenuju a nabízím se mu jako zboží ve slevě.

„Nie, nie, nie, nie...“

Ne není to, co chci slyšet.

„Si strášně sympatický chalan, ale ak si nebudeš stražiť packy, tak cez nich raz dostaneš.“

Dlouho mi držel zápěstí těsně u těla. Jakub preventivně v poutech. Nakonec poznal přesně, kdy moje smělost opadla a pustil mě. Vzrušení z lovu bylo to tam; cítil jsem už jenom hrozně. Další nezdar, další klopýtání. A to jsem si klidně mohl vykoledovat pár ran a strašný povyk. Jenže Miro byl (naprosto k neuvěření) vlídný i teď – místo pravého háku do nosu se mi dostalo citlivého vysvětlení, proč je tohle celé špatně. Nedokázal jsem mu říct, že jsem se už zase nechal ošálit svým tělem. Nemůžu za to, že tak moc touží po doteku, známém či neznámém, je to něco, co se nedá ovládat vůli. A když se mi ho nedostává, vyhledávám ho všude možně, i na místech nevhodných.

Nechci se o tom rozepisovat. Nejradši bych od té vzpomínky utekl.

Proč se mi nemůže nikdy nic povést?

Došel jsem přesvědčení, že morální kocovinu vyléčím jen tak, že nezdar napravím se správným mužem. Tentokrát s takovým, který na můj namlouvací rituál zareaguje – a snad ho i ocení.

Tak jsem si pro tebe prostě přišel a pod rouškou noci tě oslovil jednou, dvakrát. Nejdřív jsem získal pozornost mužů kolem, ale to tebe jsem chtěl. Do pléna jsem pronesl, že mi volá Helena a chce mluvit i s tebou, stýská se jí po tobě a je zvědavá, jestli se dobře bavíš. Jedno se musí nechat: i přes výčitky, kterými se pořád užíráš (já vím, že ano), jsme sehraní jako tým vrcholových sportovců. Vzal jsi mi zhasnutý mobil z ruky a odklusal s ním do domu, do relativního soukromí, já za tebou. A tam uvnitř, sami, doprovázeni jen tlumenými důkazy o zábavě venku, jsme si role vyměnili. Neptal ses mě, proč jsem tě oddělil od tvých přátel, prostě jsi mě následoval, rozpálený celodenním sluncem, pitím a touhou vědět a okusit, co přijde dál.

Postupoval jsem do útrob domu s blaženým pocitem, že mě následuješ. Zase jsi jednou nechával za zády svůj běžný život a hodlal jsi dostát svému slibu z benzínky. Šel jsi za mnou jako zhypnotizovaný – snad zhypnotizovaný nevinnou výzvou a neustávajícími pohledy přes rameno. Bylo mi, jako by se naše prsty spojily na nějaké netělesné úrovni jako dva neviditelné články řetězu. Ach, Viku, tahle prchavá noc patří mě, a teď si tě odvedu na lože jako svojí nevěstu, jako ty si budeš za pár dní odvádět Helenu.

„Kam jdeme?“ ptal ses a snažil mě zastavit ve stínech.

Lampa v rohu. Zhasnout.

„Bude to překvapení.“ Ano. Brány pekelné už se tam vepředu ve tmě pomalu rozevírají na můj mentální pokyn. Tou branou do pekla byly dveře Pavlovy ložnice. Kdysi manželské, teď ložnice muže v rozvodovém řízení.

„Počkej.“

Ne, žádné počkej. „Počkej“ není slovo, které chci slyšet, když si tě vedu do postele. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by zrovna tobě došla odvaha. Doktor z válečné zóny na Blízkém východě se přece nezačne bát tváří v tvář „malému klukovi“ (jak mi říkáš, když mě chceš ranit). Ne, žádné počkej. Vrazil jsem tě dovnitř a zavřel ti pusu. Chutnal jsi jako vždy – brandy a slané sliny, vůně dýmu zachycená ve škrábavém strništi.

Tomu, jak se někdy líbáme, se snad musí říkat pokusy o kanibalismus. Samé zuby, kousance, chuťové pohárky naplněné až po okraj. Obě ruce zaměstnané – jednou jsem ti přes ty zatracené džínové kraťasy šmátral po péru, tom ztvrdlým chudáčkovi za dvojitou bariérou látky, druhou jsem za tvými zády stihnul zamknout. Klíč jsem si schoval do kapsy u kalhot, tak blízko srdci.

Byli jsme konečně sami a svou náruč pro nás rozevřela Pavlova postel. Mohlo mě napadnout, že s tím budeš mít problém, ale já si naivně myslel, že můj zkažený nápad oceníš. Dělali jsme to už na Helenině posteli a dokonce na sofa v ložnici mých rodičů (a tvých budoucích tchánů, aby to nezůstalo nepřipomenuto), tak proč ti najednou vadila postel tvého kamaráda? „Je to neslušné“ jsem nebral jako pádný argument. Vždyť ty jsi neslušnost sama, Viku. Pamatuješ si, jak jsi mi o pouti poprvé vrazil jazyk do zadku? Jestli ne, tak já ti to milerád připomenu. Ale i tak se stále ozývalo to tvé „Ne“ a „Nemůžeme“ a „Tohle se nedělá“, když už jsem seděl na manželské posteli a poklepával na prázdné místo vedle sebe. Ta tvá zatvrzelá upejpavost mě rozčílila, vytáhl jsem klíč a mrštil jím po tobě. Řekl jsem ti „Fajn, tak si jdi!“, ale v žádném případě jsem to nemyslel vážně. Zbývalo jen doufat, že se neotočíš na patě a nenecháš mě tam doutnat jako sopku před výbuchem. Ale nesehnul ses, abys ten klíč sebral a osvobodil se.

Nevím, co mě to pak popadlo, asi jsem ti chtěl dodat odhodlání a naštvat tě, tak jsem ti řekl, co se stalo s Mirem. „Šáhnul jsem mu na ptáka,“ aby nebylo pochyb o tom, kdo tu krátkou etudu sexuálního harašení odstartoval – ale ty už mě znáš a nejspíš bys nepochyboval o tom, že Miro k tomu přišel jako slepý k houslím, nebo jak se to říká, prostě že je do toho namočený zcela nevinně. Přece já jsem ta tvá proradná, sexuchtivá lasice, co se po starších chlapech plazí jako psí víno.

Chtěl jsem říct i „Má ho většího než ty“ a „Líbilo se mu to“, prostě krutost za krutostí, abych z tebe vynutil aspoň nějakou reakci. Aha, běsnícího Viktora jsem ještě neviděl! Možná bych chtěl, abys trochu běsnil a chytil mě pod krkem, zatímco mě budeš honit až do konce...

Sex, který jsem požadoval, se udál, ale plně ve tvé režii. Když to sem teď píšu, uvědomuju si, že téměř pokaždé iniciuuju naše milování já. Já tě musím vyvést do přírody na místa, kde je tráva nejjemnější, já tě musím pozvat k sobě na lože a tam tě nabádat, co se mnou máš provádět, já ti musím do ucha pošeptat, že jsem nadržený už od rána a moc to potřebuju... já, já, já. Ty se, Viku, vždy jen necháš svést, jde to až moc jednoduše, ale já jsem ten ďábel, co ti jedno po druhém podává k nakousnutí jablka hříchu.

Doufám, že jsi pyšný na to, co následovalo pak. Helena by na svého mazlíka pyšná nebyla – zajímalo by mě, jestli vůbec ví, jak nekompromisně a úsporně umíš šukat, když někdo zraní tvé ego.

„Ne, počkej.“ A bylo to tu zase, ale tentokrát jsem to proklínané slovo řekl já. Toliko k tomu, že „počkej“ v posteli nikdy nechci slyšet.

Tohle dneska asi nepůjde, chtělo se mi říct dál, když jsi mě otočil zády k sobě, aniž bys věnoval pozornost mýmu ptákovi, který vyletěl z kalhot jako na pružince. Píchal jsi mě předevčírem i včera, Viku, a i Bůh kázal, že jeden den se má odpočívat.

„Tu chvíli to vydržíš,“ zamítl jsi všechen můj odpor, než jsem ho vůbec stihl vyjádřit . Najednou ti vůbec nevadilo, že jsme na Pavlově posteli a že se mě na té posteli chystáš... zprznit. Napadají mě různá slovesa, když jde o popis našeho sexu, od „milovat se“, přes „pářit se“, až k „mrdat“, ale tohle „prznit“ vystihovalo naše dostaveníčko asi nejlíp.

Tak necitlivý, a přece přesný, Viku. Takhle krátce před svatbou bych pro tebe opravdu vydržel všechno, kdybych měl naději zvrátit tím tvoje rozhodnutí dojít k oltáři ke své nevěstě a navléknout jí prsten. Lámání v kole i pálení železem, tak pojď, jestli to má být poslední zkouška, udělej mi svůj cejch, já zatnu zuby a snesu to.

Když bylo po všem, když jsem si v naprosté tichosti, ponížení a extázi (extázi z ponížení a ponížení z extáze) postříkal břicho a tričko, omotal jsem kolem tebe ruce nohy a litoval, že mám tak málo končetin. Jen čtyři, vždyť tím tě u sebe ani neudržím! Hodlal jsem tě svírat tak dlouho, dokud z tebe nevymačkám poslední kapky síly, vzdoru a semene.

A pak to ze mě vytrysklo. Jako když praskne sopečná zátka, spící vulkán začne plivat žhavou lávu a lidé v obydlených oblastech kolem nestihnou před tou pohromou ujet. Ani ty jsi té mé erupci slov a doznání nemohl utéct.

„Neber si Helenu, miláčku, prosím tě, neber si mou ségru,“ vychrlil jsem ze sebe věci horší než magma a ty jsi mi v objetí ztuhl. Ne jako před chvílí, při orgasmu – ztuhl a ochladilo se. „Ne, prosím tě... nedělej mi to... Ne! Nevytahuj ho... ještě. Neber si jí, prosím, ještě je čas... ještě to můžeš odvolat. Miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě, prosímtěnebersijí.“

Je mi trapně, když to sem píšu, ale až doteď byl můj deník autentický. Navíc nemůžu předstírat, že jsem nic z toho neřekl – i když ty, Viktore, ses i nadále choval, jako bys nic neslyšel.

„Na něčem jsme se domluvili.“

Ano, na tom, že o tomhle vůbec nebudeme debatovat. Kdysi dávno. Věci se změnily – jestli ne pro tebe, tak pro mě určitě. Vyvlékl ses – „Krucinál, Jakube, pusť mě!“ – a mně nezbylo nic ví než pohled na tebe, jak si sundaváš kondom (ani nevím, kdy sis ho stihl nasadit a kdes ho vzal) a zapínáš poklopec. Bolel mě zadek, bolelo mě břicho, a srdce, to jsem měl napadrť. Připravené tak akorát k zamíchání do drůbežího separátu. Já jsem taky taková slepice, když naletím zdání, že bys mi snad mohl vyznání lásky opětovat.

„Tak pojď,“ řekl jsi povzbudivě, zřejmě potěšený tím, že jsem ležel, mlčel a neobtěžoval tě.

„Potřebuju chvílí ležet.“

„Jakube, pojď, nemůžeme tu zůstávat.“ Teď už to znělo přísně, skoro jako rozkaz. Ale to jsi, milánku, zapomněl, že já rozkazy přijímám jen při sexu.

„Pět minut.“ Někdy mě překvapuje, jakým nedostatkem empatie oplýváš. Cítil jsem se jako po celodenní plavbě po rozbouřeném moři. Nebo jako obrácený naruby. Nech mě pět minut ležet, prosil jsem v duchu, abych si nacpal vnitřnosti zpět do břicha a oblékl si kůži tak, jak patří, tedy švem dovnitř.

„Fajn,“ mávl jsi rukou a nechal mě tam. Odešel jsi beze mě, jako bych pro tebe už byl k nepotřebě, a za dveřmi tě lákalo něco lepšího. Já vím, měl bych to brát trochu racionálněji, je to prostě jen sex a nic víc. Ale, Viktore, jestli ti tyhle listy dám někdy přečíst, snad zpětně zalituješ toho, jak krutě ses ke mně té noci zachoval.

Ráno jsem se probudil v té samé posteli, ale přikrytý a s čistým polštářem navíc. Nikdo tam se mnou nebyl a dovnitř už svítilo slunce. První věc, kterou vždy po probuzení udělám – zajedu si rukama do vlasů a shrábnu si je z obličeje, abych se mohl zplna nadechnout a znovu se podívat na svět. Jenže vlasy tam nebyly. Měl jsem hlavu jako drn suchého lesního mechu. Oholenou jako trestanec (odsouzený za sodomii?).

Teď už vím, co se v noci stalo, ale včerejšího rána, s žaludkem na vodě a holou hlavou, jsem propadl panice a nechtěl jsem nic, než schoulit se do rodičovské náruče a tam fňukat a střízlivět.

Nejprve mě napadlo, že to byla něčí debilní sázka a krutý vtip v jednom. Udělali mi to ve spánku, tahle falešně dospělá zvířata, a pak se střídavě smáli a zvraceli, zvraceli a smáli se mi. Doktor Divnoláska (to ty fakt seš, ťal jsem tou přezdívkou do živýho, když mě poprvé napadla) & spol. Doktor Divnoláska a jeho kamarádi, doktoři krutoři.

Pak, jakmile jsem se trochu uklidnil mantrou „Klid, Jakube, jsou to přece normální lidi a žádný magoři“, jsem se začal pomalu rozpomínat – a vybavil se mi Miro. Miro by takovou delílovskou poťouchlost nedopustil.

Ze zbytku noci si toho vážně moc nepamatuju a sám nejsem schopný přesně určit, co z následujících řádků jsou vzpomínky a co literatura. Později tohle doznání fiktivnosti možná vyškrtám.

Ještě v noci jsem hostitelovu ložnici opustil po svých, i když jsem se nejdřív obával, že to nikdy nemůžu zvládnout. Cestou ven jsem se zhlédl v zrcadle a rukávem si otřel obličej vlhký od tvých polibků (líbal jsi mě, nebo ses mě snažil sežrat? Začal jsi od hlavy jako každoročně já s čokoládovou figurkou Mikuláše). Byl jsem připravený vrátit se do společnosti opět jako slušný kluk. Pravdu o mně věděl jenom Miro – tebe, Viktore, nepočítám, protože máš na té hnilobě, co mnou postupuje a prostupuje, zásadní přičinění.

I tak jsem ale měl dojem, když jsem ten pokoj opouštěl, že mě z každého směru pozorují tisíce očí. A nebyl jsem tak úplně na omylu, protože ze stínu v setmělé chodbě se vyloupl Libor. Neřekl mi žádné „Ahoj“ nebo „S dovolením, jenom proběhnu“, ale „Ještě počkej“. „Ještě počkej, nechcete se přece vrátit společně.“

Ne, to jsme nechtěli, ani ty, ani já, ale ze všeho nejmíň jsem chtěl po té náročné čtvrthodince vidět zrovna Libora.

„Hned mi bylo divný, proč s sebou přivezl sedmnáctiletýho bráchu svojí ženy.“

Palčivá potřeba opravit oba jeho výroky, „Je mi osmnáct! A ještě to není jeho žena!“

Odhalen, vinen. Vinen svou prostoduchostí. Rozcuchaný, zardělý, poškrábaný kolem úst a na krku. A ještě stvrzující své provinění slovy. No tak jsem se s ním na chvíli byl zapotit, ty šmíráku!

„Vy ste fakt blázni,“ řekl Libor, jako by on byl o něco lepší. Ze mě, podle něj, dělal vztah s Viktorem blázna, z něho dělal toho poučeného, toho na výši.

„Chápeš doufám, že ti to neříkám proto, abych ti ublížil. Jestli ho Viktor nedokáže udržet v kalhotách ani teď, když je zasnoubenej, tak nemá cenu, abych tohle probíral s ním. Slyšel jsem o tobě, že jsi moc chytrej kluk. Na škole prej nejlepší ze třídy. Tak teď nebuď blbej a vykašli se na to. Co by asi tak Viktor dělal s osmnáctiletým klukem, když nevydržel ani se mnou?“

Možná s tebou nevydržel proto, že seš kretén, co se ostatním montuje do života, chtělo se mi zařvat, ale místo toho jsem jen mlčel a nechával ho dál řezat mou kůží, mými tkáněmi. Vůbec nechápu, proč je Libor radiolog. Měl by být chirurg. Doktor Mengele.

„Víš, on je možná bisexuální, ale není natolik bisexuální, aby vztah s mužem považoval za rovnocenný vztahu se ženou.“

Říz. Zaťal jsem pěsti i zuby. Nic mu neudělat, i když jsem chtěl. A hlavně nebrečet... i když jsem chtěl.

„Myslím, že i mě měl jen tak pro zábavu, aby zabil dlouhou chvíli, než se objeví ta pravá.“ Pak zarýmoval něco, co znělo odporně, trapně, ale možná i... pravdivě. „Do postele sameček, do života blbeček.“ Poprvé se usmál, když mu z úst vyklouzla ta urážka, a jeho úsměv mi dokonce připadal upřímný. Řekl to s určitou nostalgií v hlase, jako by si po jazyku poválel heslo, které ti přidělil s nějakými kamarády jako interní vtip.

„Ale ty tvoje dlouhý vlasy...“ zasněně přivřel oči a pak na mě šáhnul. „Vsadím se, že to se mu musí moc líbit. Možná pak nemá takový výčitky.“

Ten sráč na mě šáhnul! Šáhnul mi na vlasy a vysmíval se mi očima. Zatínal jsem ruce v pěst, a on i tak dokončil myšlenku, která zněla: „Nemá i tvoje sestra podobný vlasy jako máš ty?“

Ta nejapná legrace se právě překlopila do krutostí a urážek. Ještě jedno slovo a byl jsem připravený praštit ho. Vymlátit mu zuby. Každý slovo, který zraňovalo tebe, Viku, zraňovalo i mě, a tak jsem tu zatnutou pěst výhrůžně zvedl a čekal na první záminku udeřit. Mohl se rozvyprávět o tvých nevěrách, protože si jsem jistý, že nějaké existují, o tvých špatných návycích, o té utajované agresivitě, které je jako bájná spící obluda. Ukáže se jednou za tisíce let, ale je tam, vyčkává pod povrchem v temnotě města R'lyeh.

Jenže on už mi tu záminku nedal.

„Ty seš marnej případ. Svým způsobem stejně marnej jako ten Viktor. Jakej šel, takovýho potkal...“ mlaskl nakonec a zase se ztratil ve stínech, jako zasranej upír, a mě pálilo vědomí, že jsem mohl něco udělat a neudělal jsem; zůstal jsem za hysterickou padavku, co vyhrožuje, ale skutečně neudeří. Přitom on dosáhl svého. Ublížil mě, ublížil tobě, ublížil tobě jako ty jsi dnes ublížil mě. Kruh se uzavřel – a jako poražený v něm zůstávám navždy uvězněný já.

Občas mi, když jsem vzteklý a ten vztek mi způsobilo něco, co jsem nemohl ovlivnit, vytrysknou slzy. Brečím a skřípu zubama a přeju si dostat se do toho věku, kdy už muži plakat nemůžou – jak mi to někdy popisuje táta. „Někdy se mi chce brečet, ale prostě to nejde.“ Mně to v tu chvíli šlo až moc. Nepovažuju pláč za potupu, ale za tenhle bych se stydět měl – brečel jsem kvůli tomu, že všechno to byla pravda, a místo toho, abych s tím něco dělal, jenom brečím, a taky kvůli tomu, že jsem se toho večera příšerně opil, tequila a víno na mě pomalu začaly přikládat svoje chlípné ručky a začínalo mi být zle.

Nikdy předtím jsem se vlastně doopravdy neopil. Ačkoliv otec pije dost, zvlášť ve tvé společnosti, Viku (nemáš špatný vliv jen na mě), mě a Helenu rodiče vždycky drželi zkrátka. A víš, že já radši knížky než zábavy ve městě. Jsem prostě v mnoha ohledech nezkušenej kluk. Byl jsem.

Poprvé jsem na vlastní kůži poznal, jak zrádně a nečekaně umí alkohol bodnout nůž do zad – hlavně když celý večer tak chutná a tváří se jako nejlepší přítel člověka. Umíral jsem žalem, nevolností a krvácením do srdečních komor, když jsem se zavřel v koupelně v přízemí. Hrozně jsem brečel a zároveň na sebe vytrvale šplouchal studenou vodu, takže nebylo poznat, co jsou slzy a co voda, když mě tam objevil Miro.

Miro, dějství třetí.

Měl jsi přijít ty, Viktore, to tys mě měl začít hledat, čekal jsem tam na tebe – taky proto jsem za sebou nezamkl. Měl jsi přijít a ze všeho nejdřív říct „Promiň, Jakoubku, že jsem se k tobě celou tu dobu choval necitlivě“, pak se posadit na okraj vany a mě vzít na klín, „Někdy se chovám vážně blbě, ale rád bych ti to vynahradil“, podat mi své dlaně a slíbat mi z rukou napětí, které se tam usídlilo. Ještě teď je mám zatnuté v pěst. A nakonec říct: „Nevezmu si jí“. Pak bysme se nevrátili domů, ale po tři dny bys mi v nějakém neznámém hotelu masíroval zraněné ego a unavené nohy a vlíbával všechnu něhu světa do toho křehkého místa schovaného ve tmě mezi nohama.

„Počkaj, najprv si umyjem ruky,“ řekl Miro, udělal to a pak si přisedl ke mně a – objal mě. Bylo mi úzko z toho, jak surově jsi mě ty, Viku, zanechal v cizí ložnici, a jak citlivě se ke mně choval tenhle cizinec, kterého jsem před půlnocí vystavil zbytečným nepříjemnostem.

„Jakub, čo je s tebou?“

To se, pochop přece, Miro, nedá vylíčit slovy. Ale jednou, možná kdysi dávno, jsi to určitě zažil i ty, chtělo se mi říct.

Teď, s odstupem skoro osmačtyřiceti hodin, už na události z páteční noci nepohlížím tak tragicky. Byl to jen jeden z mnoha tvých výbuchů vášně, které na tobě, Viktore, tolik miluju a které mě jindy vůbec nepřekvapují. Důkazem budiž tenhle deník, vždyť do něj nezapisuju skoro nic jiného než své zvířecké erotické představy a rekapitulace toho, co jsme spolu dělali. Ale tam v koupelně, v něžném Mirově objetí, jsem se cítil hrozně zneužitě a podvedeně. Jako bych si na dnešní noc předplatil wellness pobyt a místo něj dostal Spartan race.

„Plačkaš kvôli Viktorovi.“

Jasnovidec. Nemohl jsem, než stvrdit jeho domněnku fňuknutím. „Jak jsi to poznal?“

„Pozeraš po ňom ako hladný. Iba slepý by si toho nevšimol.“

Chvíli jsme jen tak seděli, ale mlčení mezi námi bylo neklidné, jako by bylo předzvěstí něčeho nepříjemného.

„Jakub, a neskúšal si dúfám na neho to isté, čo na mňa.“

„A jestli ano?“

„Ježíšikriste,“ zaúpěl a otcovsky mnou zatřásl. „Niečo také nepovedaj ani zo srandy! Jakub, povedz, že to nie je pravda.“

„Ne,“ řekl jsem. Nelhal jsem. Na tebe, Viku, už nepotřebuju nic zkoušet. Touhle fází jsme si prošli. Byl jsi tvrdý oříšek, ale rozlouskl jsem tě.

„Lebo Viktor by nemusel reagovať ako ja. Má tesne pred svadbou.“

To mi nemusel vysvětlovat. Dnes jsem si taky hrál s ohněm a ty popáleniny se budou připomínat celý víkend. Představoval jsem si tě, jak právě teď polykáš do dna další skleničku kořalky a kolem jícnu a žaludku se ti rozlévá blažené teplo. Nic tě netrápí a netíží – máš lehkou hlavu a už i lehké koule. Co víc si přát.

„Ne. Viktor vůbec nic netuší,“ řekl jsem Mirovi nakonec. Nebylo to nic než čistá pravda. Mohl jsem ti, Viku, tisíckrát vyznat lásku, ale ta slova se k tobě přes tvrdou slupku nikdy nedostala. Teď už jsem přesvědčený o tom, že jsi vůči mě zcela imunní. A už nikdy ti neřeknu, že tě miluju.

„Už si mal dosť,“ rozhodl Miro, „poď, mal by si ísť spať.“

A tak se mě poprvé v životě chystal uložit jiný muž než tatínek. Doufal jsem, že to budeš ty, Viktore, že i v tomhle budeš první. Místo tebe tu byl Miro, a to, jak mě držel, na mě působilo blahodárněji než celá jeho přednáška. Lidé jako on, hrdina, co mě uchránil před další skleničkou tequily, mi pomáhali uvědomit si, že svět se neskládá jen ze samých Viktorů.

Ale spát se nedalo. Smích zvenku a strašný zmar zevnitř. Vzpomínka na Libora se mnou prožírala jako červ cizopasník. Možná za to opravdu mohly ty vlasy. Ostatně nikdy ses tím netajil, Viku. Tím, že se ti na mě líbí nejvíc právě ty rysy, které jsou ryze dvojčecí s Helenou. Vlasy, nos, ústa a úsměv, to všechno máme stejné. Když sestru líbáš, líbáš ji úplně stejně jako mě, když se jí dotýkáš, první dotek taky vždy směřuje k vlasům.

Mirova přednáška v koupelně se neomezila jen na zděšení a utěšování. Kladl mi na srdce, ať v celé té zapeklité situaci myslím hlavně na Helenu. Ty si možná jednou sbalíš kufry a odejdeš, Viktore, ale Helena mi zůstane a rodiče mi zůstanou, až tobě bude konec bůhví kde. Helena prý bude vždy stát při mně (a zatím to byla pravda) a já bych měl při ní. Prý krev nie je voda, Jakub. A rodina by mala mať prednosť. A to jsem za tebe, Viku, chtěl bojovat do posledního dechu, do poslední kapky krve, porazit Helenu a nechat ji na ocet, spálit tím mosty za rodinou a být s tebou až do konce světa. Jenže co když mají ti, co si říkají dospělí, nakonec pravdu?

Objevil se průsečík mezi tím, co mi tvrdil Libor a tím, co mi říkal Miro. Jsem marnej případ a blázen, když si na tebe myslím a odmítám tratit naději. Vinen, vinen ve všech bodech obžaloby, chtělo se mi řvát. Jenže co s tím můžu (a zmůžu), když toho úžasnýho chlapa, tebe, Viku, prostě miluju.

Nedá se nic dělat, musím mezi námi začít stavět barikády, kousek po kousku, jinak mě v den tvé svatby čeká neodvratná smrt, a z veselky se stane pohřeb jednoho mladého, beznadějně zamilovaného života. A já nechci, aby se máma převlékla do černé tak brzy.

A protože jsem nevěděl jak jinak začít, napadlo mě jen zbavit se toho, co máš na mě nejraději. Takže jsem se postavil k zrcadlu a ty pitomý vlasy si ještě v noci ostříhal sám.  

⁂

Autorovo PS: Promiňte mi můj zlozvyk začínat od konce. Příště už si povíme o tom, jak to všechno začalo.