Doktor Divnoláska: drabbles napsaná v průběhu DMD 2018

Duben měsíc drabble je moje oblíbená akce. I když to vypadá, že jsem mrtvý, protože jsem opustil blog, Twitter a vlastně i tumblr, DMD mě skoro vždy vzkřísí a nadchne (musím napsat "skoro vždy", loňský ročník jsem absolutně nezvládal, protože dozvuky stěhování, rekonstrukce domu, napjaté rodinné vztahy atd.).

V DMD je teď velká móda psát seriály a protože jsem nechtěl zůstat pozadu, inspirován Bilkis, která píše naprosto úchvatný příběh na pokračování, jsem se do toho taky pustil. Nápad vznikl úplně spontánně a na poslední chvíli - tak se zrodilo první drabble "Svědek", a po něm další a další. Ale protože mám pocit, že jsem k příběhu ještě neřekl vše (uprostřed DMD jsem odletěl na dovolenou, takže jsem pár pěkných témat vynechal) a taky, že bych měl postavu Viktora trochu rehabilitovat (mám tušení, že ho všichni nenávidí, přitom on je to docela fajn chlapík - no fakt), objeví se tu do tohoto "universa" i nějaká povídka navíc. A časem možná víc, kdoví. A jelikož se na těchhle pár drabblat nabaluje u mě v počítači čím dál víc materiálu, usoudil jsem, že si to celé zaslouží nějaký pracovní název. Tak tedy - Doktor Divnoláska, devatenáct drabbles na zadaná témata.

Svědek (téma 1.4.: Všechno nebo nic)

Nebyl by první ani poslední, kdo překazil nějakou svatbu. 

Poznal ho v červnu. Snad jako odměnou za úspěšnou maturitu mu sestra přivedla představit svého nastávajícího. V Jakubovi to udělalo „Pssss!“, jako když zahoří sirka, a pak už si ho každou noc představoval pod peřinami, ne těmi sestřinými, ale svými. 

O dva měsíce později byl svědkem toho, jak ten nejkrásnější muž na světě, ztělesnění smyslnosti a jeho snových smilstev, stojí před nevěstou, před farářem, před zrakem Boha a zrakem Jakuba, a chystá se svatbou přijít vniveč. 

„...nechť promluví teď nebo mlčí navždy.“ 

Miláčkuprosimtěnenenenezpůsobujmitohleutrpení, bolelo ho to uvnitř. 

A pak si odkašlal.

Hodný němý kluk (téma 2.4.: Němí svědci) – navazuje na drabble Svědek

Cítil Viktora. Poznal, když byl poblíž - zachvěl se vzduch i země. Své sestře už ke sňatku poblahopřál, ale jemu tu radost neudělá. Gratuloval by mu, kdyby prozřel - a vzal si jeho. 

Objevil se mu přímo po boku. Bylo už dost dlouho po obřadu, ale pořád ještě brzy na svatební lože. Oslavovalo se. 

„Děkuju,“ řekl Viktor. 

„Za co?“ 

„Za to, že jsi nezpůsobil pohromu.“ Už to, jak se vedle něj tyčil, vysoký, úžasný a ženatý, bylo troufalé, a on měl ještě tu drzost dodat šeptem: „Byl jsi hodný kluk.“ 

Jakubovy tváře se dotkla ruka s čerstvě okroužkovaným prsteníkem. Laskala, chválila, týrala.

O něco chytřejší (téma 3.4.: Tři krát tři)

Dopili láhev vína a Viktor přišel s nápadem rozlévat gin.

Helena nebyla proti – Jakub byl sice její malý bratříček, ale osmnáct už oslavil. Připitý neprotestoval, když o něm vyprávěla roztomilé a trochu trapné historky.

Třikrát gin podruhé.

"...na maturáku se při tanci kymácel jako suchá větev. Nikdo to naše kopýtko tančit nenaučí.“

Třikrát gin potřetí.

„Já ano,“ holedbal se Viktor.

Jakub s rozpálenými tvářemi výzvu přijal. Prsty mu po Viktorovi chňapaly jako přísavky psího vína; držet se ho musel moc pevně, aby náhodou nezakopl.

Večer dal Heleně důležitý poznatek: tři panáky jsou hranice, po které si musí začít Viktora hlídat.

Ulice v Aleppu (téma 4.4.: Královna cest)

Ticho po bombardování. Dusno před bouří.

Široká ulice bývala srdcem města. Hostila každodenní mumraj a z jejího jícnu se otevíral pohled na Umajjovskou mešitu. Tam, kde dřív proudili lidé, se teď povalovaly ostatky. Ostatky domů, ostatky těl, ostatky města, ostatky naděje. Minaret aleppské mešity byl zničený a sypal se na nádvoří jako kyprá drobenka z koláče.

Jako lékař bez hranic toho dne na svou hranici narazil. Byl v epicentru utrpení a zmaru už moc dlouho. Zcela sobecky potřeboval klid a mír. Potřeboval si najít lásku.

A pak, jen co opustil cizí zemi, do jeho života vstoupila Helena se svým bratrem.

„Viku...“ (téma 6.4.: Čas hesel)

Deník 3.8.2017

Viku.

Když tě ve dne oslovím takhle, "Viku", znamená to, že se mi v noci o tobě zdálo. Přišel jsi do mého pokoje, Viku, a místo toho, abys mě políbil, jak se to ve slušných rodinách dělá, strčil jsi mi prsty do úst. A těmi prsty, které já sál a hltal, jsi mi doputoval do kalhot a já šeptal "Viku, Viku, Viku...".

Když ti jindy na nejobyčejnější věci odvětím "Nemůžeš!", naoko vzdorovitě, myslím tím, že můžeš cokoliv chceš. Že si se mnou můžeš dělat cokoliv chceš.

Jenže ty nevidíš, neslyšíš.

Mám ti sepsat slovník, natvrdlý Viku?

Hádě rajské (téma 7.4.: Nabídka, která se nedá odmítnout)

V šest u kapličky, našel Viktor pokoutný vzkaz v jedné ze svých bot. Poznal Jakubovo písmo a nechtělo se mu do jámy lvové, ale musel mu to jeho nejapné flirtování zatrhnout jednou provždy.

Dovedl si ho představit, jak tam bude stát pod dohledem Panenky Marie a zralého odpoledního slunce, útlý, sladký, šťavnatý, plný mízy a lásky k rozdávání, jen ho zmáčknout a sklízet, co nabízí.

Tuhle nabídku bude těžké odmítnout.

Přesto věděl, že půjde. A když bude muset, holýma rukama zaškrtí a zahrabe to podbízivé hádě, co mu dělá pomyšlení.

Brzy z něj bude ženatý muž. Musí s tím skoncovat.

Slibuješ? (téma 8.4.: Už nejsem dítě!) – navazuje na drabble Hádě rajské

"Nepřišel jsi."

U večeře nebyl nejvhodnější čas načínat diskuzi, ale Jakub pocítil palčivou potřebu konfrontovat Viktora s jeho zradou.

Matka pobíhala někde kolem. Otec dochucoval salát. Helena míchala sangriu. Nikdo nic netušil.

"Nezajímají mě tvý dětinský výstřelky."

Mělo to zabolet, ale Jakub už zosnoval odpověď. "Ó, já už nejsem dítě, Viktore."

V soukromí pod ubrusem zajel rukou Viktorovi mezi nohy a položil ji přes kalhoty na jeho penis. Nikdy si nedovolil tolik.

"Ještě chvíli mě pokoušej," ucedil Viktor, "a přísahám, že tě jednou vohnu a vymrdám tak, že budeš prosit o slitování."

Zaleskl se lasiččí úsměv, ruka vzrušením stiskla. "Slibuješ?"

Kyselé vítězství (téma 12.4.: Kyselé vítězství a sladká prohra) – navazuje na drabble Slibuješ?

Té noci se ho Viktor dotýkal, ale jinak, než si Jakub přál. 

Snil o jeho chlapské síle, ale už ne o potupném políčku, snil o vůni jeho potu, ale už ne o odéru brandy, kterou pil s jeho otcem. Snil o jeho tíze na svém těle, ale už ne o tom, že mu Viktor zkroutí ruku pod svým břichem. Snil o pomalém vysvlékání, ale už ne o tom, že mu Viktor strhne kalhoty pod zadek, šeptaje samé strašné věci. 

Konečně s mužem svých snů v jedné posteli, ale bez odvahy a vášně, kterou si vybájil. 

Místo oslav vítězství se rozplakal.

Na dně a na útěku (téma 15.4.: Na dně) – navazuje na drabble Kyselé vítězství 

Nikdy neměl v úmyslu ublížit. Býval lékař, vázán přísahou, pomáhal a křísil. 

Ale Jakub teď kvůli němu plakal - plakal, a přesto tak tiše a ohleduplně, aby ani jedno ucho v domě nezaslechlo, co mu provádí. 

Chtěl se ho zmocnit, ponížit ho, udělat se, potrestat ho, a místo toho ponížil sám sebe. Vzrušený a rozdychtěný z toho, že pokořil dítě! I jemu bývalo osmnáct, stejně jako Jakub si tehdy myslel, že může cokoliv a podlehne mu kdokoliv. 

A on podlehl. Málem ublížil. 

S první, možná druhou slzou dostal ránu elektrickým proudem. Spálil si prsty. 

Utekl. 

Potřeboval Helenu. Potřeboval být zase normální.

Usvědčeni (téma 17.4.: Bodláčí) – volně do série

"Už nemůžu!" postěžoval si Jakub. V překladu: je nesnesitelné horko na to, abych došel na místo, kde je tráva nejjemnější. 

"Ponesu tě," navrhl Viktor a Jakub mu bez zaváhání vyskočil na záda. Cvalem zvládli jen pár desítek metrů, pak už Viktor spěchal Jakuba shodit do nejbližšího stínu - i nejbližšího bodláčí. 

Domů se vrátili odděleně, avšak oba rozpálení sluncem a znavení z milování pod širákem. Jakub hlavu plnou bodláčí. Z vlasů mu ho vybírala Helena. 

"Teda co ty jsi dělal..." 

"Radši se neptej, ségra." 

Nezeptala se, ale když večer našla bodlák i za límečkem Viktorovy košile, jedna otázka ji přeci napadla.

Faun v zahradě (téma 23.4.: Malebná slova)

Deník 21.7.2017 

Když jsi poprvé vstoupil do naší zahrady, málem jsem to blízké setkání třetího druhu svedl na úpal. Viděl jsem fauna. Tvář řecké sochy, ale výraz polodivoký, plece široké jako delta Nilu, nohy a ruce porostlé hnědou srstí, jen ta kopyta ti chyběla. 

A já, Viku, hned věděl, že tě miluju a se zamilováním přišly ruku v ruce myšlenky na sestrovraždu a myšlenky na tvé nahé tělo, tělo s řekami žil a zpocenými záhyby. Nikdy jsem to ještě nedělal, ale myslím, že bych tě dovedl ochutnávat, až bych se tebou udusil. 

Byla by to krásná smrt, Viku.

Výběrčí daně (téma 24.4.: Daně a smrt) – navazuje na drabble Kyselé vítězství

Helena odjela na pohřeb své učitelky z dětství ještě za tmy a nechala za sebou v posteli jen voňavý důlek. 

S prvním svítáním Viktora probudil pohyb. Teplé tělo pod peřinami a dotyk na stehně. Měl erekci a Helena se vrátila tak brzy... 

Otevřel oči, aby pohledem i rukama našel její ňadra, a nad ním Jakub, zčervenalý, ale odhodlaný. 

„Mlč,“ sykl a pevně, až výhrůžně stiskl Viktorův bezbranný úd. „Rodiče spí vedle.“ 

„Jaku–“ 

„Mlč! Nebo nebudu mlčet já a všichni se dozví, cos mi chtěl udělat.“ 

Jeho ústa si trochu s ostychem, a přesto zcela bez něj vzala, co bylo Viktorovo.

Souhvězdí Raka (téma 25.4.: Zadek sedí)

Normálně by po monografii Káji Saudka nesáhla a Viktor to věděl, tak možná proto založil ty fotografie právě tam. Otevřela ji úplnou náhodou, z rozmaru, asi proto, že byla manželova, a vysypaly se na ni polaroidové obrázky. 

Chlapecké tělo bez hlavy. Jednou, podruhé, potřetí. Objektiv si zachoval jisté dekorum – nikde nebyly vidět genitálie. Na čtvrté fotce: kus zad a bílý zadek, svrchu se sápající fotografova ruka mačká jednu půlku jako zahřátou modelínu. Helena ten zadek poznala – velké pihy, rozložené do tvaru souhvězdí Raka, na něm měl jen Jakub. 

To Viktor byl fotografem. 

Nezasáhlo ji to, jak mělo; dlouho něco tušila.

Za sedmero horami (téma 27.4.: Bez připojení)

Zůstal sám. Viktor daleko, za sedmero horami a sedmero řekami. 

„Musíš odjet?“ 

Samozřejmě, že musí odjet, blázne, je to svatební cesta. 

„Budeme ve spojení?“ 

To neslíbil, bude se věnovat své ženě. 

„Je to dlouhých čtrnáct dní, nevydržím bez tebe.“ 

Noc před odletem ho Viktor tvrdě pomiloval. Prý aby si na něj vzpomněl, kdykoliv usedne ke snídani, na lavičku, na svou postel. Jakub doufal, že ta sladká bolest vydrží do konce života. 

Dorazil jediný pohled, který jako první ukořistila matka. Četla: „Zdravíme do Lhotky! Máme se náramně, doma budeme vyprávět. Když se poštěstí, přivezeme vám z Kostariky vnouče. PS: Pozdravujte Kubu.“

Ne: Helena (téma 28.4.: Co když řeknu ne?)

Zčásti si za to mohla sama. 

Nikdy („Nikdy, Heleno, ty blbá!“) neměla Jakubovi svěřovat Viktorovo tajemství, že dřív chodil i s muži. Myslela si, že má ve svém malém bráškovi důvěrníka, a místo toho dala munici do ruky zrádci. 

Snad chladnokrevné vyčkávání přinese své ovoce. Jen ať se šelmy nakrmí, klidně samy sebou, ona z toho vyjde celá. Na konci léta se jejich cesty beztak rozejdou – Jakub popeláší do nové školy, zatímco Viktor zůstane. 

A pak taky mohla říct ‚Ne‘. 

Co když řekne ‚Ne‘? Utekla by z toho bolavého údolí jednou provždy, byť za cenu skandálu. 

Musela zvážit všechny alternativy.

Ne: Viktor (téma 28.4.: Co když řeknu ne?)

„Může vůbec člověk milovat dva lidi naráz rovným dílem?“ ptal se Viktor a nevěděl přesně, jestli sám sebe, skleničky nebo Jiřího. Vedl monolog. Přítel poslouchal. Na konci měl přinést rozhřešení. „Někdy je fakt milej, Jirko. Ráno, když jeho rodiče nejsou doma, vstane přede mnou a uvaří mi kafe. Přísaham, že kafe od něj chutná nejlíp. Ale i tak myslim, že je to jenom chtíč. Že ho ve skutečnosti nemiluju. Prostě jsem si hrozně rychle zvyknul mít to mladý tělíčko k mání. Ale co až se mě jednou zeptá, jestli ho miluju a já řeknu ‚Ne‘? Můžu mu to vůbec udělat?“

Ne: Jakub (téma 28.4.: Co když řeknu ne?)

V noci jsi ke mně zase přišel vonící po brandy a doutnících. Myslím, že začínáš mít s pitím problémy, zvlášť když dny strávené s mojí sestrou kombinuješ s nocemi strávenými se mnou.

Alkohol ti zatemňuje rozum, zeptal ses mě totiž na ten největší nesmysl na světě: „Nemohl bys mi konečně někdy říct ‚Ne‘?“ (– přepis, ve skutečnosti to znělo spíš jako „N-hl bs mi ň-dy končně říc ne?“, ale z toho, jak jsi to svými ústy šeptal do mých úst, mi šel mráz po zádech)

Nevím, jak tě tohle mohlo napadnout, Hloupý Viku. Tobě nikdy neřeknu ‚Ne‘.

Ticho v pokoji, chlad v posteli (téma 22.4.: Ticho po pěšině)

Na začátku podzimu začal Viktora sužovat opakující se sen. Ne ledajaký sen – Jakub, čerstvý vysokoškolák Jakub, ten, kterého teď přímo fyzicky postrádal, za ním přišel jako sukubus a proměnil ho v oživlou sochu, která vše cítí, ale nemůže se hýbat a bránit; v otroka rozkoší. 

Pokaždé, když procitl, snažil se Jakuba vyhledat v jeho pokoji, horečnatý, zmatený, frustrovaný. Postel byla netknutá a studená (Jak se tohle mohlo stát? Jakubova postel nikdy nebyla studená!), jeho věci odstěhované. Na telefonáty a zprávy už týdny neodpovídal. 

Vytratil se úplně nenápadně a ve Viktorovi přetrvával neodbytný pocit, že ho stále má na dosah ruky.

Tetovaný (téma 29.4.: Tetovaný)

Ty jeho ruce, Viktore, psal Jakub do dopisu. Velké, silné, tesané jako větve mohutného dubu, celé tetované obrazy, které vypadají jako nejjemnější perokresba. Věnuje se lezectví – kdybys viděl, jak umí těma rukama chytit... Zrovna včera si mě držel jako hadrovou panenku. Ó, kdybys věděl, jak mě umí píchat... Ne že bych ti chtěl upírat metály, Viku, ale vážně jsem si nepohoršil. Potetovaný frajer z magisterského studia... 

Poslední tři věty zaškrtal. Pomyslel si, že bude muset začít znovu, než mu došlo, jak dětinské je nutit Viktora žárlit. 

Dopis zmuchlal, vyhodil a zavolal tetovanému Alešovi, že ho chce dnes večer znovu vidět.