DMD 2016, várka první

Jak už je zvykem, přišel Duben měsíce drabble, a ten mě opět probudil ze zimního spánku. Kéž by se i rozsáhlé příběhy daly psát ve sto slovech... Ale nedají, a tak aktivně zapínám mozek jenom k tvorbě drabblů. Doufám, že neodpadnu po tomto týdnu, jako se mi to stalo minulý rok, ehm, a vytrvám do konce měsíce. Tady je každopádně prvních pět. Když si po letech ještě vzpomenete na strejdu Roedeera a napíšete mi komentář, budu mít velkou radost ;]

Já nejsem starý 

(téma dne bylo Nejsme na to už moc staří?)

„Co zase děláš u toho počítače tak pozdě?“

Píšu drabble. Je to jedna z těch maličkostí, co mi dělají dětinskou radost.

„Něco píšu.“

„Tak to nech na zítra. A pojď do postele.“

„Musím to stihnout do půlnoci. Je to taková soutěž, víš?“

Neporozumění je cítit ve vzduchu. „Nejsi na tohle trochu starej?“ Zní to pochybovačně, ale upřímně. Peřiny svůdně šustí a zahlédnu kus holé kůže. Ale já přece nejsem starej. Ročník 1986. To je nic. Devatenáct!

„Pojď do postele.“ Zní to jako nesmlouvavý příkaz a tomu se těžko odolává. No tak co, vždyť to drabble nakonec klidně může být nesoutěžní.

Za stěnou 

(téma dne bylo Anonymní seznamka) 

Je dům, v domě sklep, ve sklepě záchody, na záchodech kabinky, ve stěně jedné z nich otvor jako po suku. U otvoru o pozdních pátečních večerech pokleká Šimon a rozdává lásku.

„Ty si bohovský,“ šeptá mu mladý baryton přes stěnu, zatímco o něj Šimon pečuje, „chcel by som ťa spoznať.“

„Až bude dcera velkááách, tak si tě vezmhmmu," vyznávají se obrovská chodidla.

Je to vlastně taková seznamka. Šimon může přebírat dle libosti, podle toho, co kdo nabízí. A že ti muži mnohdy vůbec neváží slova.

A to si vždy myslel, že na záchody do Podzemí se chodí jen za neřestmi.

Poděkuj bouřce 

(téma dne bylo Záblesk) 

Obloha nad ním se významně zakabonila, ale zatím neslyšel hřmění a zůstával ve vodě. Naposledy se ponořil. Když opět pohlédl na tento svět, scenérie na břehu se změnila. Oblečení měl pryč a opodál stála smělá postava pokušitelova.

Daněk.

Troufale mával jeho trenkami.

„Dej to zpátky!“

„Musíš si pro ně dojít!“

Václav byl v jezeře nahý jako novorozeně a věděl, že nechá-li se teď Daňkem zmámit, nedokáže už si ho odepřít. Daněk není pro něj. Ale jestli toho kluka drzého chytí, vypráší mu kožich tady a teď.

A pak všechno rozhodl první blesk.

Za bouřky se přece musí z vody ven.

Střívko 

(téma dne bylo Stopy korýšů)

Podle zablácených šlápot na prahu poznal, že je navštívil Karel Podzimek. Za cestičkou otisků stál proutěný koš s vlhkými raky. Vůbec mu to nepřišlo k chuti – ani raci, ani návštěvy souseda, který za Ivicou chodil nejradši, když měla muže v práci.

Dřel se v továrně a ta poběhlice doma ani vytřít nemohla.

Chtěl vrazit do kuchyně a udeřit na Ivicu, jaké to s Podzimkem bylo, jestli jí to ten šmejd dobře udělal, ale když spatřil, jak žena prolamuje račí ocas a špičkou ostrého nože umně a ještě zaživa vytahuje ze své němé oběti tenké střívko, veškerá bojovnost ho rázem přešla...

Hlásit se to musí

(téma dne bylo Vidoucí oko) 

Zdeněk Janouch měl nový dalekohled ze západního Německa a nemohl si ho vynachválit, přestože byl zkonstruován kapitalistickým nepřítelem. Díky němu zjistil, co za život vede Ing. Milan Vrba.

Mylně ho považoval za slušného chlapa. Poslední dobou u něj zvoníval kluk podezřelý patkou až do očí, a Janouchovou občanskou povinností bylo zjistit, co tam pohledává.

V klíně se teď Vrbovi pohybovala rozčepýřená hlava, nahoru a dolů, na vlastní oči a západoněmecké přibližovací čočky to viděl. I když jemu samotnému se takových tělesných potěšení nedostávalo (ač by si to moc přál), dobře věděl, co to znamená a že nahlásit se to musí.