13. ledna 2014

Nestárneš

A hned další krátká sherlockovská povídka. Snad si s ní úplně nezkazím reputaci, protože je možná trochu sladší a primitivnější, ale prostě píšu, dokud mě to baví. Sherlock potřebuje uklidnit a John uklidňuje. Komentáře mě potěší. 


Nestárneš

„Byl to pudrový poprašek, přehlédl jsem to, jak jsem to mohl přehlédnout, kdybych to nepřehlédnul...“ lamentoval Sherlock a potácel se na pokraji hlubiny bezedného vzteku. Nebylo by s ním k vydržení, uvědomil si John, že Sherlock nesmí být ponechán volnému pádu. Celé dny by hulákal nabubřelé příkazy na paní Hudsonovou a jejich jedinou nepoškozenou zeď by znásilnil vrhacími noži, které získal jako kořist za dopadení úskočného pašeráka cenných starožitných předmětů.
„Stárnu.“
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Stál zrovna před zrcadlem, takže začal zcela pateticky studovat svou tvář, chytat se za lalůčky kůže, jako by čekal, že mu zvětralé stářím zůstanou mezi prsty, a stopovat jemné rýhy vrásek kolem rtů a kolem očí. Podívej se na mě, chtěl namítnout John, mám jich mnohem víc a stejně jsi ke mně až nekriticky lichotivý.
„Stárnu, můj mozek stárne! Vytrácejí se vyhlášené synapse mých nedostižných neuronů!“ klepal si klouby prstů na spánky a skřípal u toho zuby, protože se trestal a nešetřil.
Pokoj byl dvouproudá dálnice a Sherlock se opětovně vydal k jihovýchodu, jako by pendloval mezi Londýnem a Folkenstone, lebkou a smajlíkem. John ho chytil za ruku zrovna někde u Maidstone, tedy u svého křesla, a stáhnul ho k sobě na klín. Dělával to tak děvčatům, když byl mladý a odvážný a ony uhihňané a štíhlounké; se Sherlockem dopadlo do jeho klína mnohem těžší břemeno. Velký muž ztracený ve svých bezmála apokalyptických myšlenkách.
„Stárnu, Johne. On je pořád o krok napřed a já nevím, jak je to možné.“
„Ty na to přijdeš. Vždycky ty špatné doženeš.“
John ho objal kolem pasu („Jsi živý bezpečností pás,“ říkal mu někdy detektiv), Sherlock ohnul krk a položil hlavu na límeček jedné z těch hřejivých flanelových košil. Jejich kontakt byl vždy velmi intuitivní. Sherlock potřeboval uklidnit a John uklidňoval – vískal ho ve vlasech, jako se to dělá malých dětem, ale také citlivým milencům. A Sherlock byl citlivý muž. Nikdo to nesměl vědět, ale měl rád, když se o něj John staral. Jeho dech zpomaloval, jak mysl rozmělňovala případ, který ho poslední týdny zaměstnával natolik, že zapomínal pravidelně jíst. Jeho kostnatá kolena trčela přes opěradlo Johnova křesla jako dva lví tesáky.
„Nezatáhli jsme závěsy,“ upozornil detektiv, aniž by podnikl jakýkoliv krok ke sjednání nápravy. Cítil se dobře, nechtěl se hýbat. Celé dny.
„Nikdo nás tu nevidí, Sherlocku.“
„Paní Hudsonová může kdykoliv přijít. Dokonce i Mycroft. Víš, jak on je nevyzpytatelný.“
„Paní Hudsonová by se znovu ukázala s láhví brandy, aby to s námi oslavila. A Mycroft by si rovnou taky jednu dal,“ tím John myslel láhev, samozřejmě, „aby to ustál.“
Předstíral, že se zaposlouchal do zvuků z přízemí a schodiště, ale přitom pokradmu sáhnul Sherlockovi na zadek, když už byl tak blízko, a Sherlock se začal zběsile usmívat, ne nahlas, ale John nikdy nepotřeboval slyšet, aby věděl. V oblasti jeho pramálo prozkoumané sexuality byl detektiv pořád beznadějně nevycválaným hříbětem.
Zcela umanutě využil své fyzické převahy, takže John v žádném případě nemohl uniknout jeho hladovému polibku.
„Nestárneš,“ řekl John, „naopak se právě vracíš do svých naprosto zanedbaných pubertálních let.“
Vrhání nožů bylo zažehnáno.


15 komentářů:

  1. Líbilo se mi to. Díky za prosvětlení odpoledne.

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymni: Ja dekuju tobe za prosvetleni pracovniho odpoledne :]

    OdpovědětVymazat
  3. Já se picnu, prý - vyhlášené synapse mých nedostižných neuronů :-D Dokonalá hláška a moc hezký pohled na jednu z Sherlockových slabších chvilek. Díky, POPO

    OdpovědětVymazat
  4. Tak se jednou odhodlám komentovat :) To bylo tak pěkný, až mě to samotnou donutilo napsat něco sherločího

    OdpovědětVymazat
  5. Ještě že má Sherlock toho Johna, aby ho vrátil zpět do mládí ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuju za komentare, mam z nich velkou radost!

    OdpovědětVymazat
  7. Příjemné čtení.

    OdpovědětVymazat
  8. Ještě jedna omluva za pozdní komentování... O:)

    To je tak sladký! Sladký! A hrozně se mi to líbí, tahle muchlací poloha, do které ses dostal. :) Doufám, že vznikne ještě něco dalšího. ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Bilkis: Moc dekuju (i za ten drivejsi komentar). To urcite vznikne, protoze jsem se treti serii tak strasne nespokojeny, ze chci, aby se John a Sherlock uz jenom muchlovali :]

    OdpovědětVymazat
  10. Wow! Podle perexu by si jeden myslel, že máš strach, že jsi napsal OOC - ale je neopodstatněný. Tvoje slovní obraty fakt sedí a je to super! Podle mě je to sladký tak akorát :).

    OdpovědětVymazat
  11. To je úplná paráda ^^ právě nedávno jsem se pustila do koukání Sherlocka a během třech dnů jsem ho zkoukla. Takže mi tohle udělalo moc velkou radost ^^ a rozzářilo mi to takové karedé a chladné ráno -__- Děkuji :)

    OdpovědětVymazat
  12. Už ani nevím, jakou náhodou jsem se sem dostala (už léta jsem nečetla žádnou povídku v češtině), ale rozhodně toho nelituji. Tahle krátká povídka pro mě byla jako cukr navíc do mého večerního čaje. Určitě se sem zase vrátím, až budu mít po zkouškách víc času vyhrazeného na čtení příjemných věcí.

    OdpovědětVymazat
  13. To je tak sladké a něžné, až jsem Sherlockovi Johna záviděla, byť je závist jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Ale po přečtení tohohle nemůžu nezávidět, to prostě nejde. Piš dál, prosím. Jen houšť a větší kapky!

    OdpovědětVymazat