Post coitum

Návrat k fandomu, kterého je u mě jako šafránu. Snad se Vám další dvě sherlockovská drabble budou líbit; já už netrpělivě vyhlížím další a zároveň poslední epizodu třetí řady, abych zjistil, jestli dovedu napsat i něco dalšího (i tahle drabble mi trvala neskutečně dlouho a jsem víc nespokojený než spokojený, ale to je prostě úděl autorů sherlockovské fanfikce). 

Post coitum

I

Nikdy by si nepomyslel, že jednou bude Sherlocka schopný zbavit nejen daru řeči, ale i veškerého koherentního uvažování. Rajské to okamžiky. Byl k zulíbání, když se ten velký muž po milování choulil v posteli do tvaru krevety, kůži ještě úplně rozpálenou a rysy ve tváři zkřehlé rozkoší, a vydával jen tři nepříliš rozdílné citoslovce: „hmm“, „uhm“ a „umm“. Museli sice úzkostlivě tajit povahu jejich vztahu Mary, ale tak zněla domluva vedoucí k oboustranné spokojenosti – po koitu evidentní především u Sherlocka.

„Rád vidím, že jsem tě tak unavil,“ měl ze sebe John dobrý pocit – dovést detektiva k vyvrcholení bylo hodno metálu.

II

Museli kvůli tomu pozamykat dveře a pozavírat okenice, vytvořit karanténu naplněnou jen jimi dvěma. Až pak se Sherlock dokázal stydlivě svléknout (tato část intimností pro něj stále byla velmi náročná) a sbližování mohlo začít. Už dlouhou dobu toužil plně se Johnovi odevzdat, ale trvalo, než k onomu aktu skutečně dospěl.

Předstíral, že už usíná, když se John chystal domů k dobré kuchařce Mary (to to jeho rostoucí bříško). A John si to jako vždy vyložil špatně.

„Rád vidím, že jsem tě tak unavil.“

„Hmm,“ udělal Sherlock. Zavřel oči, aby se do nich John nemohl dívat. Post coitum omne animal triste.

P.S.: Až budete chtít namítnout, že tohle by John Mary neudělal, tak já vím, ale prostě...