Hod holínkou

Glee Czech Fest 2013 - den druhý - Neobvyklá dovolená

Hlásím, že jdu už s pátou Kadam dovolenou (jestli počítám správně). Holt kdo z práce pozdě chodí, sám sobě škodí, ale přísahám, že plagiátor nejsem! Může za to téma. "Neobvyklá dovolená" si o něco takového prostě říká. 

Hod holínkou

Byl to velký tajnůstkář, ten Adam, a tak se Kurt o jeho narozeninách, domě v Tiptree a výročním šampionátu hodu holínkou dozvěděl až na poslední chvíli. Měl za to, že ten nápad myslí Adam jen z legrace – než seděl v kuchyni typického, cihlového domu, snídal toast s marmitem a lhal Adamovi, že mu chutná.

„Pojeď se mnou do Anglie,“ řekl mu jednoho slunečného dne ještě v New Yorku, jako by se mu teplé počasí už zprotivilo. Bylo září a BBC hlásilo pro Velkou Británii deště přetrvávající až do dalšího měsíce. Táhlo ho to tam, jako by každý Angličan žijící mimo svou rodnou zemi, potřeboval čas od času pořádně zalít.

„Nemůžu uvěřit, že jsme letěli do Anglie kvůli hodu holínkou.“

Adam Kurta už čtvrt hodiny instruoval, jak se postavit, jak gumák uchopit, rozmáchnout se a pak jím mrštit co nejdál. Z doprovodného komentáře Kurt vyrozuměl, že Crawfordovi se účastní každoročně a jsou považováni za místní šampióny. Adam začal ceny za první tři místa vyhrávat už v šestnácti letech a všichni to Kurtovi připomínali, jako by mu chtěli taktně naznačit, že něco takového je třeba dodatečně ocenit.

Kurt Anglii nerozuměl. Mluvilo se tu zvláštním přízvukem, provozovaly se nanejvýš pochybné sporty a dokonce i eskalátory tu jezdily na špatné straně („Chceš říct na správné straně,“ opravil ho Adam cestou z letiště a musel ho vzít za ruku jako nesvéprávné dítě, jinak by se Kurt motal chodcům pod nohy). Anglie Adama změnila na vysoce konzervativního patriota. Kurt o něm dosud nevěděl například to, jak moc lpí na dodržováních malých, nepodstatných tradic, jež si zažil už v dětství. Některé byly přímo sadistické: studená ranní sprcha, místo kávy silný čaj s mlékem a rodinné večery u nejnovějších epizod EastEnders. Byl prostě anglicky anglický jako filmy s Hughem Grantem.

„Je to tradice, miláčku. Nikdy tady nesmíme chybět. Navíc toho letošního jezevce prostě musím mít.“ Toužebně se zadíval ke stánku s trofejemi, v němž trůnila i cena za první místo –  vycpaný jezevec se skleněnýma očima.

„Je odporný.“

„Je nádherný.“

„Adame, je to mrtvý a vycpaný jezevec, na tom není nádherného vůbec nic.“

„Buď rád, že nejsem Němec, to by tam na nás čekal wolpertinger.“

Kurt mlčel. Ničemu nerozuměl; právě se mohli v kosmopolitním Londýně procházet po známých trzích na Portobello Road, nebo třeba po jižním břehu Temže a hledat pohledem kopuli katedrály svatého Pavla probleskující mezi novější zástavbou. Místo toho stál uprostřed essexského venkova a v ruce potěžkával černou holínku. Přese všechny pochybnosti však nechtěl Adama svým soutěžním výkonem zklamat. Bral to jako zkoušku ohněm – jestli vydrží pro Adama tohle, vydrží už všechno.

První Adamův hod byl fenomenální. Brzy ho však překonal rival z vedlejšího města – pokořil dvacetiyardovou hranici a Kurt obdivně sledoval, jak neohrabaně těžký gumák letí a jakou technikou ho muž mrštil. Snažil se zapamatovat si každý jeho pohyb. Když zaplatil svých pět liber za start, bral první kolo jako rozehřívací. Hod se mu nepovedl a nikoho neohromil, tleskal mu jedině Adam.

Jako stín se za ním objevil pan Crawford. „Musíš se naučit házet, jinak si tě nepustím do rodiny,“ řekl mu; snad tím chtěl povzbudit jeho soutěžní morálku. Pak ho s přehledem a nečekanou grácií trumfnul, ale snad ze slušnosti se držel těsně v závěsu za svým synem.

Do třetice všeho dobrého. Kurt se rozmáchl, hodil – v tom pohybu se zkombinovala frustrace s odhodláním vyhrát pro Adama jeho vysněného vycpaného jezevce a mít to všechno za sebou – a přehodil vytyčenou hranici třiceti yardů. Zprvu si nebyl jistý, jestli to stačí na vítězství, ale všichni oslavně křičeli, a tak křičel s nimi. Adam už ho nepřehodil, ani pan Crawford, ani George z Withamu, ani nikdo jiný, a tak se Kurt stal absolutním vítězem. Adam ho v návalu euforie objal kolem pasu a vyzdvihl ho do vzduchu.

„Pašák je to, pašák! Ten je prostě náš!“ skandoval pan Crawford a byl to on, kdo vyběhl pro jezevce, snad ze strachu, že tu krásu nepozorovaně odcizí někdo z diváků.

Zpětně, když popíjel letně chutnající cider bez pěny a ztrácel se v hlučícím davu, si Kurt uvědomil, že tady vůbec nešlo o výherní diplom nebo vycpaného jezevce. Adamovi se do srdce vkradla jakási intenzivní touha stát se zase Britem a zasvětit do té myšlenky i Kurta. Nemusel to ani formulovat do slov, aby Kurt pochopil. Už věděl, co se po něm bude na konci dne v soukromí ložnice žádat. Jako by Adama slyšel. On prostě patřil do Anglie, do Essexu, do Tiptree – tak jako toasty s marmitem nebo hod holínkou.