Chlapec a bwana

Výprava na safari možná vůbec nemusela proběhnout tak dramaticky, kdyby Burt Hummel nechal svého syna doma. Oba Hummelové jsou ale v podstatě stejní: Burt pro sebe chce ukořistit největšího kudu, buvola a lva, Kurt zase nejzajímavějšího muže lovecké výpravy.

Kadam, alternative universe, OOC a 15+. A ještě několik poznámek na úvod: povídka se odehrává kolem roku 1933. Adam je zde výrazně starší než Kurt a Kurt za sebou ještě nemá maturitu. Byť Kadam nepatří k nejoblíbenějším Glee párům (ačkoliv jsem přesvědčen i o tom, že pro neznalé kánonu se Chlapec a bwana dá číst i jako originální autorská povídka), bych byl moc rád, kdybyste zanechali komentář. Jedná se o mou zatím nejdelší fanfikci. 

Chlapec a bwana

Nad dramatičností onoho okamžiku se mu zatajil dech.

Antilopa těžkopádně vyskočila nad hradbou nízkého trnovníku a pan Crawford se vymrštil ze zastavujícího automobilu. Ještě ve vzduchu na ni namířil pušku. Kdyby někdo ten výjev zmrazil v čase, viděli byste dva protagonisty ve vzduchu, svaly napnuté jako ocelová lana. Z uhranutého obdivu vytrhl Kurta až výstřel, který vyšel z pušky (tak hlučný, až moc hlučný) a sprška krve, která vystříkla antilopě z boku. Střelivo jí v těle roztříštilo kosti a potrhalo orgány, a zvíře už jen chvíli běželo, než padlo na zem k akátovým kmínkům jako přezrálé ovoce padá ze stromu. Kurt do stepi přinesl nezvyklý lidský zvuk – vzrušeně zatleskal. Když pan Crawford doběhl ke kořisti, otočil se k automobilu a skromně se na zbytek posádky usmál. Rozcuchané vlasy mu pod africkým sluncem zářily jako tekuté zlato. Vydali se k němu nosiči a hned za nimi Kurtův otec, který se na kořist musel podívat pěkně zblízka. Uznale si ji prohlédl.

„Je to teda kousek.“

V závěsu za ním se držel Kurt. Přizvukoval. „Je obrovský. Z dálky z automobilu nikdy nevypadají takhle velcí.“

„Další ale střílím já!“ pokračoval Burt Hummel. Lovec, který měl první zářez dnešního dne, se na něj shovívavě usmál.

Kolem nehybné antilopy výrazně páchla čerstvá krev. Pan Crawford ji měl našlapanou na podrážkách, takže ho ten slabý železitý zápach provázel celým dnem až do tábora. Kurtův otec byl zase pronikavě cítit potem. Odpoledne zastřelili několik zvířat. Pokaždé to bylo stejné. Poté, co zvíře padlo, se seběhli černí stahovači a přímo na místě odstranili kůži, oddělili lebku s rohy a také ji stáhli. Mladé antilopí maso odváželi do tábora k večeři, a tak je pokaždé doprovázel puch syrového masa a závoj much. Neměnil se ani ráz krajiny. Kurta to brzy začalo nudit. Zpozorněl, jen když se do akce pouštěl pan Crawford, ale nebylo to často. Byl najatý předně pro to, aby jeho otce provázel, ne mu kradl trofeje. Většinou se držel v pozadí, ale někdy se přeci jen chtěl vytáhnout a předvést, jakou má mušku.

Přiletěli před několika dny a čekaly je celé čtyři týdny na safari. Kurt si nedovedl představit, jak něco takového přežije. Dopaloval tím svého otce od samého příjezdu, když si stěžoval, že je na něj moc vedro, že nezvládne celodenní stopování nebo že se unudí k smrti. Suše polykal a celou cestu automobilem z letiště si na hlavě přidržoval klobouk. Z toho, co z aeroplánu a po cestě do tábora viděl, se mu Afrika zatím nelíbila. Všude na dohled byl horkem se tetelící vzduch, a také zeleň, ale jiná než v Americe. Odolná, trnitá, vytrvalá zeleň, která vzdorovitě porůstala okolní planiny a pahorky i bez vláhy. Stromy a keře kolem prašné cesty byly navíc tak nízké, že cestovatelům neskýtaly žádný stín.

„To vydržíš. Za chvíli tam budeme.“

„Nejsem si jistý.“ Byla to odpověď na obě dvě otcova sdělení. Byl unavený z časového posunu a žízně. Od přistání měli k dispozici pramálo vody. Nejraději by si lehl a všechno zaspal hybernačním spánkem trvajícím celý měsíc. Jak si zoufal, nemohl myslet na nic jiného než skutečný důvod, proč ho sem otec přivezl s sebou. Určitě za tím stála touha a snaha vytesat z chlapce Kurta muže.

Stýskal si po Americe. Život v Ohiu, který předtím vůbec nevnímal jako rušný a tolik ho zatracoval, mu najednou chyběl – malé každodenní události ve městě, neposedné klevety, lidské kroky a všechny ty výdobytky civilizace, které měl Kurt tak rád – módu, načančané obchodní výlohy, horkou kávu, ovocné limonády, telefon, noviny, dlouhé koupele, mýdla, voňavou pěnu na holení, kterou si několikrát do týdne potíral tváře, ačkoliv zatím neměl co holit.

V táboře ho na nohy postavilo až seznámení s již přítomnou družinou mosambických pomocníků a hlavně s lovcem, kterého si otec najal jako doprovod a lektora – byl to Angličan, talentovaně skrývající britský akcent. Všechny ohromoval tím, že žije v San Diegu v Kalifornii – hlavně tedy Kurta a vdanou Peggy Winchesterovou, jejíž okatý zájem o vedoucího výpravy vzbuzoval údiv a nevyslovené pohoršení. Když pan Crawford, ten úžasný, usměvavý, bronzově opálený pan Crawford podal Kurtovi ruku, přál si chlapec, aby ji tiskl o něco déle. Výlet do Mosambiku pro něj konečně začal dávat smysl.

Před otcem se snažil pohledům na pana Crawforda vyhýbat, ale byla to jediná věc, která mu dávala chuť ráno vstát, rozhrnout moskytiéru a vykročit do dalšího dne odehrávajícího se na rovníku. A že se dny v Mosambiku dokázaly táhnout. Od rána do večera nebylo na obzoru nic, než modré nebe se šlehačkovitě nadýchanými mraky, a kolem dokola zátaras zelených pahorků s koloniemi divokých zvířat, které chlapec znal jen z učebnic přírodopisu. Motor automobilu neohlašoval žádnou společenskou kratochvíli, ale zas a znova výjezd na další z nekonečných, monotónních lovů. Kurt si představoval sebe na mapě Země – nachází se uprostřed zchudlého pouštního kontinentu, odříznut od civilizovaného světa nepředstavitelně rozlehlým oceánem. Záviděl všem, kteří teď měli to privilegium být v Ohiu. A nepoznával se u toho. Otec by ho býval poslal k tetě Mildred, která byla sice moc milou osobou, ale všechno její šatstvo zapáchalo naftalínem. Kurt se za ni mezi lidmi styděl, ona však vždy umíněně trvala na čajích o páté a jeho doprovodu. Líbilo se jí ukazovat se mezi lidmi s mladým mužem. Také byla jediná, kdo mu tak říkal – mladý muži – a otec by udělal lépe, kdyby Mildredinu úsudku uvěřil. To by si pak mohli celou tuhle africkou výpravu odpustit.

Po panu Crawfordovi se díval, jako se v Americe díval po jiných mužích. Nechtěl však svého otce vystavit ostudě. Ve škole se mu líbil spolužák, který se panu Crawfordovi vlastně trochu podobal. Jmenoval se Samuel Evans, světlovlasý, vysoký, svalnatý, jenž každou chvíli brával děvčata někam tančit. Vyvedl ven snad už celou školu, jenom Kurta ne, přirozeně, že ne. Chlapci přeci netančí s jinými chlapci, i když Kurt si dovedl docela dobře představit, jak ho Sam vede v ladném valčíku.

„Burt. Těší mě, Francisi.“ Otec se vítal s lidmi, kteří se na následující čtyři týdny měli stát Kurtovou novou rodinou. Čas přestat myslet na valčík se Samem. Byl tam Francis Winchester se svou manželkou Peggy Winchesterovou, on, otec a kromě mosambických lovčích pak samozřejmě nájemný lovec Adam Crawford. Nepočetná družina srostlá dohromady v srdci Afriky.

„Rád vás zase vidím, bwana.“ Otec pana Crawforda oslovil uctivým titulem, kterým byli ve svahilsky mluvících zemích počastováni jen nejlepší, nejuznávanější střelci a lovci. Bwanou jste se nemohli sami jmenovat, tím jste se museli stát.  

Když byl lovci představen i Kurt, předstíral, že zkoumavé pohledy plné zájmu jsou vzájemné. Nebyl daleko od pravdy: pan Crawford se osmělil dokonce jako první a zapředl hovor, ale jen kvůli tomu, že ho udivil Kurtův věk. „Někoho tak mladého jsem na safari ještě neměl,“ říkal, zatímco tiskl ruku jeho otci. Kurt nevěděl, jak si to vyložit. Byla to výtka? Nebo to bylo jen prosté, nevinné započetí konverzace?

„Potkal jsem tu už spoustu lidí, můj otec mě dokonce jednou vzal lovit s Ernestem Hemingwayem, tím spisovatelem a novinářem, ale sedmnáctiletého chlapce tu vidím poprvé.“

Kurt byl ohromen a zahanben zároveň. Znal toho spisovatele, o románu Sbohem, armádo se často mluvilo a psalo, a Hemingway byl prý znamenitý střelec. Jestliže byl pan Crawford zvyklý doprovázet takové velikány, co si pak mohl myslet o něm?

„Myslím, že Hemingway pochází z Illinois. A já,“ nezahrnul do toho sdělení otce, protože tohle nebylo o něm a otci, tohle bylo o něm, o panu Crawfordovi a budování sympatií mezi nimi, „jsem z Ohia. Třeba se na severu o michiganského jezera rodí samí skvělí lovci.“ Doufat mohl.

„Takže pravý yankee?“

Kurt přisvědčil. „I když raději bych nebyl,“ zasmál se nervózně a záviděl panu Crawfordovi San Diego plné kalifornského života. Nejraději by ho obýval s ním.

„Neposlouchejte ho,“ vložil se do hovoru Burt Hummel, „je to ještě malý kluk.“ Aby dal svým slovům punc opravdovosti, štípl Kurta do tváře, jako to dělávaly tetičky a babičky. Chlapec se propadal hanbou.

„Je s vámi poprvé?“

Burt položil Kurtovi ruku na rameno. „Bude to pro něj škola. Je trochu padavka, snad ho to zocelí.“

Kurta to slovo mrzelo až k slzám – vždyť první dojem je tak důležitý! – ale nemohl fňukat, protože tím by otcovo mínění potvrdil. Lovec si ho prohlédl a v jeho krásné, oholené tváři se neobjevil ani náznak výsměchu. Nesoudil. „Mně Kurt nepřipadá jako padavka.“

Najednou byl štěstím bez sebe, že se ho pan Crawford zastal.

„Přesně tak, nejsem žádná padavka,“ odsekl otci a ustoupil z jeho dosahu. Už žádné chlácholivé poplácávání. Postavil se vedle pana Crawforda, který ho sice viděl poprvé v životě, ale už teď mu byl lepším spojencem než vlastní rodič. Voněl pískem, drolivou prstí, potem a... krví. Ta z rukou zřejmě jen tak smýt nešla a provázela lovce všude, kam měl namířeno. Vyvolávala dojem živočišnosti, jakou v ulicích amerického města Kurt zatím nepotkal. Muži tam páchli maximálně kolomazí.

„Dávejte si pozor na hyeny,“ řekl pan Crawford, než se s nimi rozloučil, „ty bestie jsou schopné vkrást se v noci do stanu a ožrat člověku obličej ve spánku.“

 

Na obloze v podvečer ležely rozpláclé mraky, zespoda růžové, nahoře šedivé. Kurt si pozvolna zvykal na jejich stan. Už mu došlo, že všechny páchnou stejně – slámovitě a bahnitě. Poháněn lovcovou radou obešel všechny strany a hledal v plátěných stěnách poškozená nebo uvolněná místa, jimiž by dovnitř mohli proniknout tvorové noci. Když ho v plné síle dostihla únava z dlouhé cesty a časového posunu, upustil za svého plánu udělat ze stanu za pomoci plonkových prken a nepoužitých kusů kůže nedobytnou baštu, a rozhodl se lenošit ve společnosti neznámých pachů a zvuků. I fičení větru tu znělo jinak než ve Státech. Na zvlněných planinách se do něj přimíchával něžný šelest, funění živočichů a bubnování kopyt. Myslel na to, že by měl překonat únavu a socializovat se venku se zbytkem družiny, ale časový posun a přelet z Gibraltaru, nad Saharou („Kdybychom se teď zřítili, tak zemřeme,“ opakoval pořád), přes Čad a Kongo ho vyčerpaly víc, než tušil. Dřímnul s myšlenkami na opálenou, solnou kůži pana Crawforda a jeho poslední slova.

Několik hyen zastřelili hned na první výpravě – jen tak cvičně, odůvodnil to anglický lovec. Kurtovi se ti flekatí patvoři hnusili. Skvrny na jejich kožichu vypadaly jako stařecké a jejich masivní rozcapené čelisti působily dojmem drtičky kostí. Pan Crawford o nich při stopování vyprávěl další hrozivé historky: o tom, jak se tyhle africké psovité bestie přiblíží k vesnici a odtáhnou nejslabší děti nebo vyhublé starce, nebo se prohánějí po planinách s velkými buvolími lebkami v držce. Žádný div, že se na hyeny nevztahovalo lovecké povolení a domorodci si nikdy ani slovem nepostěžovali na plenění africké fauny. Když potkali polonahého vesničana s primitivním oštěpem v ruce, ukázal na chlupatou mršinu a odplivl si. Ve svahilštině jim divoce vykládal něco, čemu Kurt ani jeho otec rozhodně nerozuměli, pan Crawford možná z poloviny, a tak odpovídali jen Kwam a Ngubu, jejich dva černí lovčí.

Když se rozloučili, vyšlápli do nekonečně se rozprostírající pláně. Přesně tohoto se Kurt obával. Vyrazili už brzy z rána; být doma ve Státech, ještě by pospával. Otec měl na hodinkách několik málo minut po páté hodině. Slunce vstávalo s nimi a zvířata v savaně také, alespoň to tvrdil pan Crawford, a ten o tom musel něco vědět. Minuli cestou dvě skupinky maličkých impal a jejich matek – měly krátké, úzké růžky a vypadaly spíš jako malebný obrázek na kuchyňskou stěnu, nebyl důvod je střílet. Vánek byl příznivý, impaly je necítily a nebyly na pastvě příliš obezřetné. Samice jen zvedly hlavu, dvakrát třikrát zastříhaly ušima, a pak už si tiše a nenápadně se pohybující skupiny nevšímaly.

Všichni měli ještě plno sil. Byl to Kurtův první den venku v buši na vlastních nohou, konečně viděl ty slíbené krásy exotické, divošské země Afriky – zvědavě se rozhlížel po lánech neudržované země, která se nestarala o nic a o nikoho, nikdo ji nezabíral a nekultivoval. Na obzoru měli několik kopulovitých chýší nepočetných vesnic – makuckých, poučil je pan Crawford, a Kurt si přál, aby jim dal delší a obsáhlejší přednášku o kultuře a historii této země. Vnitrozemskou Afriku si představoval vždy jinak – jako zpustošenou a vyprahlou zemi, kde se písečné vlny přelévají jedna do druhé, to však byl případ Sahary; čím víc se dostávali na jih, tím přibývalo zeleně. Pahorky, na než se v rámci loveckých výprav chystali vydat, protože podle zasvěceného vyprávění tam na kulovnici čekala hojná, neposkvrněná stáda statných zvířat, byly přímo jako jarní zelení bující, kyprá ňadra na těle krajiny.

Muži se na pochodu rozhodli probírat témata, která Kurta nemohla zajímat méně. Partnerky.

„A co ženy, Adame?“ zeptal se Burt opatrně, jako by tím vstupoval na tenký led. „Máte už v San Diegu nějakou svou memsáhib?“ Memsáhib byl svahilský výraz pro manželku a domorodí sluhové tak od samého oslovovali začátku oslovovali Peggy Winchesterovou.  

Kurt na otce vyčítavě pohlédl. Ne že by si troufal něco říct. Nemohl otce plísnit za to, že s panem Crawfordem vede úplně očekávatelnou konverzaci.

„Zatím ne,“ odpověděl lovec neutrálně. „Nejsem moc dobrá partie. Vždyť se v Americe téměř nezdržuju a můj dům má na starosti služebná. Manžela, který půl roku tráví na jiném kontinentě, by žádná žena nechtěla.“

Jaký život asi vede pan Crawford ve Státech? Kurt si představil vilu v kopcích San Diega a společenské hýření táhnoucí se celým týdnem. Nepochybně zval své bohaté přátelé na whisky a partičku pokeru, chodil ven do kasin a pořádal malé, ale intenzivní večírky, protože nějak se svými loveckými trofejemi a nemalým výdělkem přeci chlubit musel. Na podzim možná vyjížděl na lovecké výpravy do Kanady nebo na Aljašku. Také ve Wyomingu a Montaně se prý dalo lovit docela obstojně, pokud jste tedy stáli o losy a menší medvědy.

„Nechce se mi to líbit,“ dovolil si zapochybovat Burt, když je téma ženy omrzelo. Po několika hodinách nenarazili na stopy žádného velkého samce, a to se zatím nezaměřovali na žádné konkrétní zvíře. Hledali buvoly i antilopy, ať už vrané, jelení nebo Derbyho, pomýšleli i na nosorožce, o kterých otec mluvil téměř jako o posvátných zvířatech, ale pro ty se budou muset vydat k okraji džungle.

„Je to skvělý revír,“ nesouhlasil pan Crawford, „ještě uvidíte. Jsem tu už týden a vím, co nás čeká. Před námi tu skoro nikdo nelovil.“

K prvnímu střílení se však dostali až na podivně spálené planině prosté jakýchkoliv dřevin. Otec se mohutně zaradoval, že je jeho prvním úlovkem rostlá vranka s temnými a klenutě zahnutými rohy. I Kurt pocítil vůbec poprvé neznámé vzrušení z lovu. Vždy si myslel, že se mu střílení do zvířat bude hnusit, vypreparované lebky nebo vycpané hlavy, které otec vozil domů, považoval za odporné, ale teď a tady ho nakazilo především nadšení ostatních. Největší podíl na tom bezpochyby měl i nádherný pan Crawford. Přejal jeho postoj k lovu za svůj, náhle bylo snazší chápat střílení jako životní styl, tradici spjatou s Afrikou.

Vrátili se krátce po soumraku, když se ve vzduchu hemžila mračna komárů. Peggy si přes krempu klobouku přetáhla jemnou síťku a zavázala ji kolem krku, aby si hmyz nemusela ustavičně odhánět od očí a nosních dírek. Kurt požádal také o jednu a bylo mu vyhověno. Pan Crawford, otec, ani Francis si síťovinu neuvázali, protože by nemohli pít. To byl další zvyk, který, jak Kurt seznal, k safari neoddělitelně patřil – zážitky dne se musely buď oslavit nebo spláchnout do zapomnění (jak kdo potřeboval) několika sklenicemi whisky. Hojně si připíjeli s Peggy Winchesterovou, protože memsáhib skolila druhého samce toho odpoledne a u ohně se o ní říkalo, že na ženu má překvapivě šikovnou mušku.

Unavený Kurt se chystal odejít na lůžko, když ho pan Crawford zastavil, a to, co následovalo, se nepochybně stalo vrcholem jeho dne. Chytil ho za loket a naklonil se k němu tak, aby jejich stručný, potěšující rozhovor nikdo neslyšel.

„Nechci, abys zůstával pozadu. Tvůj otec v tebe asi moc nevěří, ale já takový nejsem,“ řekl s hlasem plný naděje. Jak mluvil, zavanula mu z dechu vůně alkoholu. Kurt toužil natáhnout se a ochutnat skotskou z jeho rtů. Byla to jedna z nejopovážlivějších myšlenek jeho života. „Doufám, že se k nám přidáš častěji. Rád bych ti lov představil v celé jeho kráse.“ 

Pan Crawford povážlivě mnoho času trávil právě s Peggy Winchesterovou, která byla okouzlující a znuděná, protože její muž se pouštěl do savany na vlastní pěst a najatého Adama vlastně ani nepotřeboval (což bylo bláznovství, ale o tom snad někdy jindy). Peggy byla štíhlá a zrzavá – Kurt sice nechápal proč, ale věděl, že štíhlé a zrzavé ženy se líbí všem mužům kromě něj. Při vzpomínce na krátký rozhovor s panem Crawfordem se Kurt celý vnitřně chvěl

Našel ho u dlouhého stolu stíněného pergolou uprostřed tábora. Peggy byla v nedohlednu a s Adamem seděl jen jeden ze stopařů, černý jako noc. Kurt si nikdy nepamatoval jejich jména. Pan Crawford zrovna brousil lovecký nůž a věnoval pozornost jen brousku, ostří a jednoduché konverzaci ve svahilštině. Mezi nimi stála otevřená láhev whisky, lovec velkoryse nabízel u domorodci, ale byla to spíš infantilní hra, protože domorodci se alkoholu nikdy ani nedotkli a tenhle se všem nezdařilým pokusům navíc smál. Kurta zajímalo, jestli bude také přizván.

„Nech nás, prosím, o samotě, Ngubu,“ řekl pan Crawford jakmile si Kurtovy přítomnosti všiml, ale žádost zůstala bez odezvy. „Jdi pryč,“ řekl pak prostě a Mosambičan se zvedl a odešel si hledat práci opodál.

„Díky.“

„Myslel jsem si, že budeš chtít mít soukromí. I když on by nám stejně nerozuměl. Umí jen tolik, aby se dorozuměl se mnou a ostatními lovci, kteří sem doprovází své klienty.“

„Jak dlouho sem jezdíte?“

„Už dlouho. Asi sedm let. Přilétáme vždy do Mosambiku a od července do října se pohybujeme směrem k severozápadu a pak zase zpátky, podle přání klientů. Jsou tady skvělá loviště. Pahorky i džungle. Mám to tu radši než v Tanzánii. A lidé tu jsou schopní a obětaví. Ještě se mi nestalo, aby se mi v nějaké vesnici nepodařilo najmout nosiče.“

Takhle, při Adamově vypravování, to znělo poetičtěji než realita. Alespoň pro Kurta. Dovedl si představit, že otec by s ním rozhodně nesouhlasil.

„A jak dlouho střílíte?“

„Dlouho. Už nějakých, hmm... sedmnáct let. Začal jsem už v Anglii, jenže tam se dá střílet leda na lišky. To se se lvy, bizony a slony nedá srovnávat. A hon tam dokonce chtějí postavit mimo zákon.“

Kurt v duchu počítal. Sedmnáct let, to mu připadalo příliš. Jako by mu Adam četl myšlenky, řekl: „Asi jsi myslel, že jsem mladší,“ a pyšný na svou mladistvou tvář se tomu usmál. Pak Kurta vyzval, aby hádal. Tahle pobídka ke hře chlapce potěšila víc, než dal najevo.

„Myslím, že je vám tak dvacet sedm nebo dvacet osm, jen jste začal střílet už jako malý.“

„Třicet tři.“

„To není možné!“ Zastyděl se za svou mladost. Teď si vedle pana Crawforda připadal zelený jako ty kopce dmoucí se na obzoru. Tak zelený, že nevěděl, proč by s ním pan Crawford měl vůbec trávit čas. Dospělí muži se přece nepotřebují bavit s malými chlapci. Nic jim to nepřináší.

„Já... omlouvám se. Doufám, že jsem vás neurazil.“ Dovedl si představit, jak by reagoval jeho otec. Úplně ho slyšel! Nech pana Crawforda na pokoji, nemá na tebe čas! A proč se ho ptáš na takové věci? Proč je to pro tebe vůbec podstatné? Pak by nejspíš pojal podezření, jenž by se neodvážil pojmenovat.

„Ale vůbec ne.“

„A kolik už jste zabil lvů?“

„Třicet tři.“ To číslo odpovídalo jeho věku. Muselo to být několik lvů ročně. Nevídané skóre. Většina loveckých výprav mířila na kudu, nosorožce nebo antilopy, lev byla příliš troufalá kořist a často končila nezdarem doprovázeným vážnými poraněními nebo utrženou ostudou. Adam odložil nůž a prstem si otřel pot, který se mu hromadil mezi bradou a spodním rtem. Měl tam hluboký dolíček, který Kurt vysledoval už dávno. Když se vám něco líbí, tak to samozřejmě nenecháte bez povšimnutí. Snažil se nezírat na něj příliš dlouho, ale ten dolíček byl z celého jednotvárného prostředí buše to nejzajímavější.

„Nechtěl jsem jet,“ přiznal Kurt.

„Ale jel jsi.“

„Otec se rozhodl, že mě doma nemůže nechat samotného.“

„Střeží tě jako oko v hlavě.“

„Má o mě strach – a bere mě na safari!“ zvolal Kurt a protočil očima.

„Nebezpečí je jen zdánlivé. S námi se ti nemá co stát.“ Pan Crawford tím myslel sebe a lovčí doprovázející je při lovech, kteří už s ním tvořili sehraný team. „Ale já mu vlastně rozumím. Nejsi jako ostatní chlapci, Kurte.“

Oslovený zabodl oči do hrubé desky stolu. Dovedl si představit, jaká pojmenování se panu Crawfordovi honí hlavou: jemný, zženštilý, naivní, nesamostatný. Tak rád by mu to všechno vyvrátil – jenže nevěděl jak. Možná to otec měl skutečně dobře promyšlené, a od Kurta bylo neprozíravé mu nevěřit – možná, že ho výprava na safari skutečně zocelí a na konci těch tří týdnů už o něm pan Crawford nebude moci smýšlet jako o jemném, zženštilém, naivním a nesamostatném. Jeho hlavní misí bylo naučit se zacházet s puškou. Stačilo by, aby na svém prvním safari skolil jen jedno, dvě zvířata, a hned by tím v očích ostatních mužů stoupl na hodnotě. Byl odhodlaný nepřiznat, že cítí pachuť zvratek na jazyku pokaždé, když vidí stahovače při hbité práci na ještě teplém zvířecím těle, prostě nesměl. Stále však nevěděl, jak na lovcova poslední slova reagovat, a Adam se rozhodl ho z těch rozpaků vysvobodit.

„Chceš vidět jizvy, které jsem za ta léta na safari utržil?“ téma hovoru změnilo směr a Kurt za to byl vděčný. Tohle znělo dokonce lákavěji, než poslouchat obyčejné, ničím ilustrované vyprávění. Bude před ním pan Crawford odhalovat kusy zraněné a zase zahojené kůže? A nebude to náhodou dělat se zvláštním potěšením? Vzrušením mu poskočilo srdce v hrudníku. Nenápadně si kdysi prohlížel muže na plovárně, ale ti se nikdy nesvlékali jen pro něj.

První, kterou mu pan Crawford ukázal, byla na předloktí a Kurtovi nebyla neznámá – viděl už ji několikrát, když lovec nosil krátké rukávy. Byla na jeho opálené kůži dobře viditelná, světlejší srpek táhnoucí se podél nalité žíly.

„Bojoval jsem s hyenou,“ osvětlil mu. „Došly mi náboje a musel jsem ji dodělat nožem. Ty bestie mají mordu jako čelisťovku. Když sklapne, tak už nepustí.“

Kurt byl ohromen. Představil si pana Crawforda válet se v prachu a písku savany, hyenu chvíli nahoře, chvíli dole. Ty krvelačné šelmy jsou ve skutečnosti větší, než se zdají na kreslených obrázcích v přírodopisných knihách, a čelisti mají skutečně hrozně silné.

„Udolal jsem ji, vrazil jsem jí nůž uchem do lebky, ale pořádně mě zřídila,“ zakončil to a ještě jednou vystavil jizvu Kurtovu pohledu. Když se chtěl chlapec zeptat, jestli si na ni může sáhnout – což byla jen záminka pro to dotknout se jeho kůže, jizva nejizva – vkročil jim do toho Francis Winchester. Kurt si nevšiml, že už delší dobu krouží kolem jako sup a čekaájen na vhodný okamžik, kdy vstoupit do rozhovoru.  

„Už jsi mu ukázal tu největší?“ zachechtal se a bez otálení poplácal pana Crawforda po zádech. Jejich neomalené bratrství Kurta dopalovalo. „Vsadím se, že ne. Tu neukazuje jen tak na potkání, není totiž z lovu, ale z obyčejné chlapské blbosti.“

Kurt se jí okamžitě dožadoval. Určitě bude spjatá s nějakou decentně vtipnou historkou, jejíž rozuzlení však pana Crawforda nijak nesníží. Jenže Francis se smál a smál, až to přilákalo i Burta a ten se staral – dle Kurtova názoru až moc – co je tak dobře pobavilo. Ti dva udělali z Kurtova a Adamova soukromého momentu zábavní estrádu.

„Bwana klukovi ukazuje jizvy. Prý je má pojmenované podle lvů,“ popichoval ho dál. „A já mu říkám, aby ukázal i tu na boku.“

Otec už se smál taky. „Ta jediná je pojmenovaná po ženské.“

„Byla to Janine nebo Jasmine?“

„Všechno nám to vypravoval na loňské safari, když se poslední večer namazal, Kurte. Jak to bylo? Zpíval serenády pod balkónem Janine – nebo Jasmine – a pak vylezl nahoru. Její otec, pán domu, ho odtamtud hnal jako prašivýho psa. Jo, na otce bránícího počestnost svého dítka si ani bwana nepřijde.“ Zdálo se to Kurtovi, nebo při tom prohlášení otci zlověstně blýsklo v očích?

„Bez těch serenád,“ opravil Adam historku, „pustila mě dovnitř dveřmi. Ale jinak to tak nějak bylo. Balkónem jsem odtamtud utíkal.“ Naznačil, kde se pod jeho loveckou kazajkou nachází jizva. Ze strany obtáčela levou ledvinu. „Seskakoval jsem dolů a zachytil se o nějaký hřeb špatně postavené pergoly.“

„Příště se musíte zvát na oficiální návštěvy,“ podotkl Kurt jízlivě a odvrátil tvář. Měl pocit, jako by mu někdo vrazil mezi žebra dlouhý vykosťovací nůž a snaží se dostat na srdce. Když si k panu Crawfordovi přisedal, něco takového vůbec nechtěl poslouchat. Jak se jim do toho nenásilného, pozvolného oťukávání tahle Jasmine – nebo Janine – vlastně připletla? Pak si vzpomněl – to otec a ten jeho nohsled Winchester (nebo snad Winchester a jeho nohsled Burt?), byli mu v patách jako železná koule. 

 „To nebylo tím,“ opravil Kurta. „Tomu děvčeti víc než na citech záleželo na tom, co řeknou lidé.“ Shovívavě se na všechny usmíval. Bylo vidět, že o tom mluvit nechce a žádnou radost mu to nepřináší. A Kurt v duchu zuřil. Bylo to víc informací, než se kdy toužil dozvědět – bublina kolem jeho cenných představ praskla a vyvrhla ho do reality, v níž se pan Crawford navštěvoval s mnohými ženami, a navštěvoval se s nimi uprostřed noci, takže se s nimi i miloval.

„Mluvil jsem s Kurtem o lovu,“ podotkl důležitě, protože to skutečně bylo důležitější než trampoty z milostného života. „Myslím, že má v sobě velký potenciál. Naučíme ho střílet?“

Ta vytrvalost, s jakou o něm Adam mluvil s jeho otcem a ve třetí osobě, Kurta rozčilovala. Dokonce se při tom ani nedíval na něj, ale na Burta, jako by jeho vlastní názor nic neznamenal, proto to byl Kurt, kdo odpověděl jako první, aniž by kdokoliv čekal, že bude znít tak rozhodně.

„Ano, naučte mě střílet!“

Nemusel na první lekci čekat dlouho. Koncem týdne se nad středozemní planinou Mosambiku zlověstně zatáhlo nebe a Kurtův otec důrazně nedoporučil vydávat se ven na lov. Drželi se v mantinelech tábora, někteří napjatí, pan Crawford jako jediný uvolněný, protože po poradě s Kwamem předpokládal, že z těchto mammat bouře nepropukne. Pro klid ostatních cizinců však nic nenamítal jejich přání držet se až do protrhání oblačnosti v táboře. Den odpočinku jim nakonec také přijde k duhu.

Vydal se za Kurtem, který zůstával vždy na dohled. Jako by chtěl mít přehled o všem, co Adam dělá nebo se dělat chystá. Nesl s sebou přes rameno dvě zbraně. Na výběr měl z opakovací pušky mannlicher a o něco útlejšího spriengfielda. Pan Crawford mu doporučil tu druhou. Řekl, že výrazný rozdíl mezi nimi není, springfield je zbraň lehčí. Kurt otálel už jen s tím, aby pušku vůbec vzal do ruky. Jako by se bál, že okamžitě a sama od sebe vystřelí.

„Zbraně se mi líbí, ale vlastně nevím, jestli dovedu střílet do zvířat. A jestli to s nimi budu umět.“

Pan Crawford se shovívavě usmál. „Proto tady máš zatím jen pytel s terčem. Pojď,“ vyzval ho. Pušku mu podal do ruky – ze začátku byla těžká a Kurt si na její váhu nemohl zvyknout – a vykročil k okraji tábora do míst, kde zela samota. Zároveň poslouchal, jak mu pan Crawford říká, že nemusí nutně lovit, ale pro vlastní bezpečí se na safari střílet musí naučit každý. Ne že by ho musel přesvědčovat. Kurtovi stačil příslib společně stráveného dopoledne a vidina několika letmých dotyků, které si při zaučování nepochybně vymění.

Bez problémů si osvojil základní postoj a úchop pažby. Naučil se, jak s puškou zacházet, jak ji dobíjet, natáhnout kohoutek, vyčistit zaměřovací průhled, jak si ji zapřít o rameno. Adam tvrdil, že na střílení není nic těžkého a jakmile s tím Kurt jednou začne, úplně přirozeně mu to přejde do krve, je přece Burtův syn a Burt je znamenitý střelec, jeden z nejlepších, jakého za ta léta na safari potkal.

Kurt si černobílý terč nejprve nedůvěřivě prohlédl. Pušku stále potěžkával v ruce. Nechtěl to zbytečně protahovat – postavil se, upozornil pana Crawforda, že se schyluje k prvnímu výstřelu, a pak nebojácně stiskl spoušť. Nic se nestalo.

„Víc,“ poradil mu Adam a Kurt neviděl, jak se za jeho zády pobaveně usmívá.

„Vždycky to jde tak ztuha?“ Zevrubně si spoušť prohlédl. Malý půlměsíc ohmataného kovu, který jeho ukazováku kladl tuhý odpor. A přitom na to ani nevypadal. Znovu zaujal postoj, který mu bwana s takovou grácií předvedl, a zopakoval akci. Vzduchem zarachotila rána jako hrom a zpětný ráz poslal Kurta dva kroky nazpět, div mu pažba z třešňového dřeva nevyrazila zuby. Kurt překvapeně vyjekl. Puška skutečně vystřelila a jemu z toho rámusu odporně pískalo v uších. Nejraději by ji upustil. Dráhu kulky zatím nesledoval.

„Kope,“ zasmál se pan Crawford jeho nepřipravenosti. „Špatně stojíš. Počkej, ukážu ti to.“ A s tím se postavil přímo za něj a zpevnil mu úchop vlastníma rukama. Špičkou boty mu rozkopl nohy od sebe a vysvětlil mu, jak si nakročit ve směru střelby. Pak ho chytl za pas; jeho tělo plnilo funkci hradby, která nic nepropustí. Kurt z toho začal celý hořet, hlavně ve slabinách.

„Zamiř a stiskni spoušť,“ promluvil mu pan Crawford přímo do ucha, když se dlouho nic nedělo. Jeho dech byl horký jako vzduch savany. Kurt udělal, jak se mu řeklo. Znovu to zahřmělo, trefil pouhý roh terče a puška ho přimáčkla Adamovi do náruče. Pak, aniž by si to uvědomil, se přistihl, jak necudně tiskne hýždě panu Crawfordovi do klína. Chtěl uskočit, jak byl sám ze sebe překvapený a zhnusený, byli tu přeci od toho, aby se naučil používat zbraň, ale lovec najatý jeho otcem ho pořád ještě držel a dokonce mu vycházel vstříc. Rozvážně se zavlnil a přitiskl se ke Kurtovi tak naléhavě, až chlapec přes látku kalhot ucítil křivku jeho údu. Chvíli tak spočinuli, sledujíce téměř neposkvrněný terč, jen pan Crawford se sotva znatelně hýbal a pohupoval, jako mořský příboj. A Kurt měl opravdu pocit, jako by ho to mužské tělo celého zaplavovalo, a tiše zasténal.

„Jak mu to jde?“

Adam uskočil, jako by se na tom nejcitlivějším místě svého těla zrovna spálil. Burt Hummel došel až k nim a prohlédl si nejprve Adama a až pak černobílý terč.

„Zatím má problémy se stabilitou.“

„Stabilita je základ. Hádám, že z něj bude mizerný střelec,“ podíval se na svého syna se sytě růžovými tvářemi. Vinen, mohli by mu napsat na čelo, zrovna tak se cítil.

„Naučí se to,“ stál si na svém pan Crawford.

„Nechci, aby kluk mrhal vaším časem. Budu ho raději učit sám.“

Jako by se v Mosambiku náhle ochladilo o dvacet stupňů, na novoskotské podzimní teploty. Kurt poprvé viděl Adama ztratit sebejistotu, kterou na něm tolik obdivoval. Otec se lovci díval do očí jako velká kočka, ten pověstný místní lev, o němž už několikrát byla řeč. Tak takhle vypadali dva samci těsně před lítým soubojem.

„Ale ne. Nabídl jsem se, takže na tom trvám.“ Bwana byl první, kdo uhnul pohledem.

„Fajn,“ řekl Burt a zaskřípěl při tom zuby. Kurt by si doteď nepomyslel, že se otec panu Crawfordovi může jakkoliv postavit. Vždyť ho považoval téměř za svou modlu. Nebylo mu jasné, co všechno otec viděl, nicméně když se opřel o jeden z prázdných sudů na vodu a pronikavě je pozoroval, Adam si po zbytek výcviku od Kurtova těla udržoval zřetelný odstup. Burtovi nemohlo ujít nic – jediná rada, zkoordinované pohyby, ani Kurtovy vytrvalé neúspěchy. Pan Crawford projevoval nesmírnou trpělivost, i když teď, pod dohledem, už do učení nebyl tak zapálený.

„Střílíš jako Amor,“ řekl Adam nakonec, „tomu to také lítá úplně nazdařbůh.“ Tolik se mu to přirovnání zalíbilo, že ho pak používal i nadále, kdykoliv si chtěl Kurta dobírat.

„Ale myslím, že to by pro dnešek stačilo.“ Pohlédl na Burta Hummela a počkal si na jeho souhlas.

„Ale já se chci ještě učit.“

„Budeš se učit, ale teorii. Ta je také důležitá.“

Společně pak spočítali zbylé náboje v krabičce. Vystřelil celkem dvanáctkrát, ale trefil jen čtyřikrát, a to nikterak slavně. Otec to neokomentoval, ale tvářil se nespokojeně a ani se to nepokoušel skrývat. Kurt nad tím nevěsil hlavu – byl natolik rozrušený z Adamova chování, že ani nemohl předvést svůj nejlepší výkon. Z toho, jak mu lovec dal pocítit své mužství, se mu ještě teď třásly ruce jako starému člověku. 

Pan Crawford vzal Kurta do svého stanu – nejdřív se ale musel dovolit, samozřejmě. Chlapec tam ještě nikdy nebyl. Vypadal vlastně jako každý jiný stan, jen na jednoduchém rozkládacím stole stálo víc láhví whisky a nějaké odborné knihy. Oni s otcem si žádné nepřivezli. Na němém sluhovi viselo několik kusů náhradního oblečení – pevná zelená kazajka, vysoké ponožky a ušpiněný nátělník. Pan Crawford chtěl, aby si všímal spíš knih. Vtiskl mu do ruky jednu útlou, která byla psaná v jazyce, jemuž Kurt nerozuměl.

„Ale to je španělsky.“ Otevřel ji před sebou na stole. Adam nalistoval stránku o kudu, kde se nacházely všechny základní informace, jako místa výskytu, průměrné proporce zvířete a také jeho nákres. Ve zjednodušeném těle prosvítala kostra a některé z vitálních orgánů. Srdce a plíce byly natištěny barevně. Kurt se naklonil vedle něj, aby dobře viděl – nebo spíš aby mu byl blíže, protože se drobnými úkroky pohyboval, dokud se nedotýkal bokem jeho boku. Lovec však zůstal pasivní, neotřel se o Kurta ani se od něj neodtáhl, věnoval pozornost jen opotřebované knize.

„Tohle je střela na komoru.“ Zabodl prst do srdce. „A tohle je střela na měkko,“ obkroužil nehybnému zvířeti na papíře břicho, „tím ho vážně zraníš, ale zvíře bude umírat velice pomalu. Takhle je nikdy nestřílíme.“

Kurt byl zmatený. „Budeme pokračovat v tom... v tom, co jsme dělali tam venku?“ Sugestivně se o Adama otřel a prohnul se v zádech. Přál si, aby starší muž zabloudil rukou dozadu, pohladil ho po kostrči a možná i po hýždích. Ještě nikdy muže nesváděl, ale nejasně tušil, že zrovna jeho zadek se bude líbit.

„A co jsme dělali tam venku?“ Adam ustoupil, i když byli ve stanu sami. Tónem hlasu dával najevo, že o tom – o tom, co dělali nebo nedělali tam venku – nehodlá sáhodlouze diskutovat. „Půjč si tu knížku a prostuduj to.“

„Vzal jste mě sem, abyste mi půjčil knížku?“

„Co jiného?“ zasmál se Adam. Byl to krutý smích a Kurt začínal pochybovat o vlastní příčetnosti. Možná si to jen vysnil. Při úpalech ze slunce byly přeludy přeci běžné, ne?

U nohou mu stálo vědro teplé vody, v němž houževnatě přepíral své i otcovo oblečení. Neměli ho tam mnoho a nosili jen několik kusů stále dokola, někdy i týden v kuse. Burtovi na tom nezáleželo, ale Kurt byl z tak nehygienických návyků podrážděný. Kusem tvrdého, smrdutého mýdla drhnul záhyby látek v podpaží a v místech, kde zůstaly rozličné skvrny. Nejčastěji od krve – ať už tekla ze zvířat nebo rozškrábaných komářích štípanců – a ta se příliš vyprat nedala. Pracoval však, aby vyhnal z hlavy opakující se vzpomínku na střílení s Adamem, jenž byl tak, tak blízko.

Otec seděl naproti němu a tlustou jehlou si zašíval prodřené ponožky, ale víc než činnosti si všímal Kurta, a tak si několikrát popíchal prsty. Byl nesoustředěný, Kurt věděl, že to znamená jediné – chce něco říct a v duchu si připravuje úvod.

„Všiml jsem si, jak se na Crawforda díváš.“

„Nedívám se na něj nijak,“ odsekl Kurt. Tam u terče se na něj skutečně nedíval – pouze ho dráždil.

„Nelži mi. Kurte, poslyš,“ změknul otcův tón, „vím, že jsme se o tomhle nikdy moc nebavili, ale teď je to důležité.“

Nebavili. Burt byl jako každý jiný americký otec dospívajícího chlapce – nechtěl vědět, co ho trápí, protože trápení a tajemství byly výsadou dívek, a nechtěl vědět, po kom se kouká, protože měl už dávno podezření, že to bude jiný chlapec nebo muž.

„Vím, že se ti líbí,“ začal opatrně, „to je zjevné od prvního okamžiku. Celou cestu sem ses choval jako morous. Ale od příjezdu do tábora je změna patrná. Já... neříkám, že nejsem rád, je pěkné vidět tě v dobré náladě, ale měl by sis dát pozor.“

„A na co přesně? Teda kromě těch hyen, před kterými nás pan Crawford varoval.“

Nad hyenami Burt mávnul rukou.

„Přeci jen... jsme tu všichni.... osamělí muži.“

Kurta to tvrzení popudilo i zaujalo zároveň, to ale nedal otci najevo. Tušil, že jeho slova naznačují jakousi skulinu, kterou by snad mohl proklouznout, i když byl bwanův život jinak plný žen. „Tvrdíš snad, že je pan Crawford homosexuální? Půjdeš a řekneš mu to tváří v tvář?“ Tak, konečně to pojmenoval. Nemohli kolem toho pořád chodit jako kolem horké kaše. Všiml si, jak otec krátce vytřeštil oči.

„Netvrdím nic. Ale vím, jak se chovají muži trávící měsíce a měsíce v téhle zemi. Ty nevíš, čeho jsme schopní. Je běžné, že lovci tu spí s vdanými ženami, vlastně je to téměř tradice. Muž, který sem jede s manželkou, nemůže v žádném případě očekávat, že mu zůstane věrná.“

„Teď mluvíš o panu Crawfordovi a paní Winchesterové?“ nazval je Kurt oba uctivě příjmeními.

„Ne-nemluvím... hergot, Kurte, poslouchej mě a neodmlouvej pořád. Poznám, že se ti Adam líbí. Nedávej mu to najevo, prosím. Nechci, aby to skončilo špatně.“

„Myslím, že to je absurdní,“ reagoval na to Kurt, ale sám v svou odpověď nevěřil. Ještě teď cítil jeho tělo na svém, a přelud z dehydratace to nebyl. „Vymýšlíš si neskutečné nesmysly.“

„Já pro tebe přece chci to nejlepší,“ zjihl Burtovi hlas. „Vím, že jsi ve věku, kdy tohle nechápeš, ale táta pro své dítě vždy,“ na tohle slovo použil zvláštní důraz, „chce to nejlepší.“

Kurt, odhodlaný neucuknout a nepřiznat byť jen zlomek přitažlivosti, odsunul vědro chodidlem a rozvěsil otcovo oblečení na provizorní prádelní šňůru. Vytvořila mezi nimi zátaras.

„Tak, máš to hotové,“ zakončil práci i konverzaci o Adamovi. „Doufám, že jsi spokojený. A teď bysme měli jít spát. A už nic neříkej, prosím.“ Doma v Americe by to určitě bylo považováno za drzost, ale tady v Mosambiku přijímal Burt Kurtův tón benevolentněji, jako by mu tím dával najevo, že ho v diskuzi konečně považuje za rovnocenného partnera. O tom, jestli je dnes viděl nebo neviděl tělo na tělo, nepadlo ani slovo. I pro otce to musela být ožehavá situace a staromódní vychování mu diktovalo chodit kolem ní po špičkách.

Někde v noční stepi zařval lev a Kurta to vyhnalo z postele. Jeho otec spal tvrdě, každodenně unavený africkým horkem, ačkoliv si na Mosambik zvykal rychleji a lépe než Kurt. Oblékl se a vzal si na hlavu i klobouk, širák mu poskytl úkryt a beztváří.

Táborem se proháněl chladivý půlnoční vzduch. Kurt bezpečně našel cestu do stanu pana Crawforda, vždyť v myšlenkách tam šel nejméně stokrát. Adam, říkal mu v duchu. Krásný, mladý Adam, který ho ochrání před běsy černé noci. Ani nezaškrabal na plátno, prostě ho odklopil a vstoupil dovnitř. Na prkenné podlaze ležel dlouhý běhoun pletený místními domorodci, a ten Kurta dovedl až k jednoduchému lůžku. Na Adamu Crawfordovi bylo sympatické i to, že si nepotrpěl na přepych jako jiní nájemní lovci jeho věhlasu. Kurt chvíli stál ve tmě a váhal; smí si to dovolit, nesmí? Pak tiše nadzvedl moskytiéru a pohladil Adama po vlasech; byly zcuchané a trochu zplstnatělé potem. Moci je tak hladit už napořád! Dovedl si představit, že by Adam Crawford byl jeho přítelem v Americe.

Tělesný kontakt nezůstal bez odezvy. Muž na lůžku se pohnul a chytil ruku, která ho probudila.

„Co tady děláš?“ Poznal ho i ve tmě. Oči lovce si rychle přivykaly.

„Bál jsem se,“ řekl Kurt popravdě a v ten příhodný okamžik znovu zařval vzdálený lev, jako by byl jeho komplicem. „Slyšíte? Nemohl jsem to vydržet.“

Adam ho pustil a posadil se. Lev ho nechával klidným, Kurtův příchod ale ne. Znepokojovaly ho jen věci, které neznal. „A proto jsi přišel zrovna za mnou?“

„A za kým jiným?“

„Mohl jsi zůstat s tatínkem.“

„Adame...“ řekl Kurt a znovu mu vpletl prsty do vlasů. Jestliže venku řval lev, tak Kurt vrněl jako lvíče. Pěkné zkrotlé lvíče, připravené poslouchat principála a předvádět kousky.

„Jestli se probudí, bude tě hledat.“

„Dal jsem pod přikrývku polštář, aby to vypadalo–“

„Ne, nesmlouvej. Odejdi.“

„Ale já nechci.“ Bokem si mu sedl na postel a veškerý Adamův odpor přišel vniveč.

„Proboha tě prosím, odejdi. Odejdi, Kurte, nebo se neovládnu a pak toho ještě budeš litovat.“

Tak takhle to tedy bylo. Kurt si vyzul rozšněrované boty, pak se ohlédl ke vchodu do stanu, ale nikdo tam nestál, měli soukromí, a tak si zdráhavě, ale odhodlaně svlékl nejdřív košili, potom krátké kalhoty a nakonec i prádlo. Připadal si ohromně odvážný. Nevěděl úplně přesně, co se po něm může vyžadovat; určitě to nebylo nic slušného nebo způsobného, ale právě tohle vědomí Kurta silně vzrušovalo. Bylo to něco, co muži i ženy, a muži s muži dělají, ale nahlas ve společnosti se o tom mluvit nesmí, takže neměl nic než velmi nejasnou představu. Ovšem podle toho, jak byl pozorován, Adam Crawford už dávno věděl a teď to měl Kurtovi každou chvílí ukázat.

Ústa měl suchá jako poušť, ale to Kurtovi nevadilo, rozhodl se, že jim dopomůže najít vláhu. Jemně se panu Crawfordovi zahryzl do drobných rtů a posadil se mu na klín. Líbal a sál mu ústa, učil se rychle, jak prokázal už u střílení. A rychle se také vzrušil, když se mu úd třel o Adamův podbřišek. Lovec se nejprve upejpal: dělal, že o polibky nemá zájem a snažil se jim vyhýbat, ale Kurt věděl, že nějak ho zlákat musí. To by bylo, aby si Adam Crawford, který měl hon za kořistí v krvi, nechal jednu pláchnout!

Když konečně začal spolupracovat, bylo to jiné, než Kurt čekal. Jeho ruce se pohybovaly jako dva nenasycení tvorové: tiskly, mačkaly, škrábaly, popleskávaly všude tam, kde byl Kurt obalený měkoučkými, nedávno utvořenými chlapeckými svaly a tenoučkou vrstvou podkožního tuku. Jeho dotyky se v ničem nepodobaly dotykům otce nebo maminky. Byly hrubé, poživačné a materialistické, a Kurtovi se tím pádem moc líbily. Když Adam popadl do ruky jeho ztopořené pohlaví, polil Kurta krvavě rudý ruměnec.

„Ještě jsem se nikým nemiloval. Nauč mě to,“ zašeptal mu Kurt do mokrých, horkých úst, od nichž se nemohl odtrhnout.

Tam ve tmě vzal Adam tubu s hustým krémem na ruce a vymáčkl ho Kurtovi někam úplně jinam než na dlaň. Tuhle část noci si Kurt nejlépe vybavoval u snídaně, usedaje na prkennou lavici v jídelním stanu. Když se ho Adam ještě v noci zeptal, jestli je v pořádku, odpověděl upřímně, že neví. Bolelo ho celé tělo – za normálních okolností by si posteskl otci, ale teď to nejvíc bolelo v tom ukrytém, delikátním místě, o němž ani před rodiči nemluvíte. Otec by zřejmě zprvu nerozuměl, k čemu došlo. A Kurt by nedokázal slovy vysvětlit, jak si ho Adam otočil zády, ohnul ho v pase do pravého úhlu, pronikl mu do řitního otvoru a pak do něj přirážel snad celou věčnost. V cílové rovince se na Kurta sesunul jako uštvaný kůň. Ráno na latríně Kurt opatrně kontroloval, jestli to, co z něj v noci ve tmě vyteklo, nebyla krev.

„Bojíte se lva, Adame?“ Po dlouhé době někdo promluvil a Kurt to uvítal, konečně se přestal soustředit na nové pocity, které mu vháněly ruměnec do tváří. Teplá ovesná kaše ke snídani před ním pomalu stydla.

„Samozřejmě. Byl bych pošetilý, kdybych se nebál. Lovec, který z takového zvířete nemá strach, nemůže být v jeho blízkosti nikdy dostatečně ostražitý a nechybovat.“

Kurt ho s pýchou pozoroval. Tohle byl ten muž, kterého v noci ukojil. A zatímco Peggy Winchesterová bude večer co večer usínat vedle svého okoukaného, despotického manžela, Kurt bude zahřívat postel úžasnému a obdivovanému panu Crawfordovi. Naučí se všechno, čím by ho mohl potěšit – ačkoliv fyzickým pocitem, které při prvním milování zažíval, bylo spíše nepohodlí, nemohl si v duchu vynachválit to zadostiučinění, jež v něm vyvolalo to, jak bouřlivě Adam za jeho asistence vyvrcholil.

V táboře celkově však nepanovala dobrá nálada. Dva najatí domorodci se se svítáním vydali stopovat, ale země byla vyprahlá a tvrdá, a tak stopu lva ztratili už po několika hodinách. Vrátili se s nepořízenou a sdělili, že lev se pravděpodobně přesunul do jiného teritoria. Nakonec asi přeci jen nebyl tak statečný, jak se dalo usuzovat z jeho nočního terorizování lidského tábořiště, a se svítáním odtáhl někam do bezpečí, vědom si kulovnic, které by se mu mohly přilepit na záda.

Burt byl mrzutý. Prohlížel si své lovecké povolení, v duchu si odškrtl jednoho buvola a jednoho kudu, ale neuspokojivě malého. Chtěl pokořit toho lva, když na něj povolení dostal, a začínal se bát, že se mu to nemusí podařit. Po společné snídani zastavil Kurta a neurvale ho za paži odtáhl do stínu jejich stanu. Začal se vyptávat na všechno: kam odešel v noci, proč se u snídaně choval tak divně a jestli to má co dočinění s Adamem.

„Procházel jsem se po táboře,“ zalhal Kurt sebejistě. Zařekl se, že jestli k tomuto rozhovoru dojde, neuhne otci pohledem. „Probudil mě ten lev. Nemohl jsem spát, a tak jsem se procházel.“

„Co se mi tu snažíš namluvit? Nevylezl bys z postele, kdyby ses bál lva!“

Burt Hummel byl přesvědčený o tom, že by ho Kurt přišel probudit a společně by zažehli další petrolejovou svítilnu. Odnepaměti měl problém s tmou.

„Procházel jsem se. Chvíli jsem seděl u ohně a pak jsem se vrátil. Zřejmě jsi v noci ztratil pojem o čase.“

„Fajn,“ procedil Burt skrze zuby. „Ale jestli se stane ještě něco podezřelého... Budu vědět, kde tě hledat, jasné?“

Kurt na výhrůžku neodpověděl, jen otci nenadšeně nahlásil, že dnes se s nimi nikam nevydá a zůstane v táboře. Bál se, že otec znovu pojme podezření, ale nestalo se tak. Zřejmě byl příliš vzrušený ze opětovného stopování, a tak se staral jen o to, aby s sebou měl dostatek nábojů.

Kurt se pozval k Peggy Winchesterové. Nechtěl se s ní přátelit, ale zároveň mu dělalo jaksi dobře, že se před ní může promenádovat a myslet na všechny ty neřestné věci, které v noci prováděl s Adamem a ona ne.

„Proč jsi nešel s nimi?“

„Budu dnes odpočívat,“ odpověděl jako by nic. „Přišel jsem se zeptat, jestli bych si mohl půjčit nějakou z vašich knih.“

„Ale samozřejmě. Jen si posluž,“ rozmáchle ukázala na malou knihovnu, kterou převáželi s sebou v automobilu, kdykoliv se jejich tábor stěhoval. Francis Winchester si přál, aby jeho žena měla na safari co možná největší pohodlí. A že na něj ze svého orleanského domova byla zvyklá!

Byli tam časem prověření ruští klasici, několik knih od Maupassanta a pak spousta romantických příběhů pro ženy v papírové vazbě. Upozornila Kurta, aby nebral knihu s názvem Nezvaní hosté, tu hodlá ještě dnes večer začít číst, pokud ji dřív neskolí únava. Víc než evropští autoři ho však zajímaly harlekýnky – byly to příběhy o dámách v nesnázích a silných mužích, hrdinech, kteří často museli riskovat, aby si zasloužili ženinu přízeň. Červenal se, když bral ty knížky do ruky, ale nedokázal předstírat, že ho taková literatura nezajímá mnohem víc, než spletitý a náročný jazyk obsáhlých ruských románů. Vybral si brožuru, která se jmenovala Loď v bouři a na její obálce byl nakreslený námořník. Kniha samotná byla nakonec o pirátech – ilustrátor se zmýlil – což Kurta ovšem nijak nezklamalo. Hlavní postavou byl dokonce pirát, kterého anotace knihy slibovala polepšit. A pak samozřejmě hrdinka, dívka s popelavě hnědými vlasy, jež se vzepře přání otce a uteče z rodinného sídla, aby se vyhnula svatbě se ženichem, po němž netouží. Představil si v těch rolích sebe a Adama – ne, romance psaná přímo o nich by byla ještě o něco lepší. Pojmenoval by ji Milenci pod africkým nebem nebo možná Chlapec a bwana. Exotické prostředí Afriky, divoká zvířata, rachot střelných zbraní, první zamilování a také první milování. Hlavní antagonista - nepřející otec. Ale láska by nakonec vyhrála, to bylo jisté.

 

 Slíbil by mu všechno na světě. Vážně, všechno na světě. Byl by se dal v San Diegu na dráhu komorníka nebo kuchaře, aby mohl s Adamem bez podezření obývat jeho vilku. Sdílel by s ním jednu domácnost pod zástěrkou zaměstnání, a jako kuchař by mu do jídla podával muškátový oříšek nebo vanilkové boby jako afrodiziakum. Po večeřích by tak hodiny a hodiny promilovali, Kurt by ochotně předváděl vše, co ho Adam za ty krátké dva týdny v Mosambiku naučil.

„Budu tě moct v San Diegu navštívit?“

„Kdy?“

„Nevím. Někdy. Nebude to jednoduché, ale snad se mi podaří otce přesvědčit, aby mě pustil. A až dodělám školu, možná bych mohl... mohl bych...“ nedopověděl, protože čekal, jak plynule ho Adam doplní – mohl by si k němu nastěhovat své věci a žít tam, propouštět Adama do Afriky s horečnatými polibky a těšit se na společné milování po jeho návratu. Strávili spolu už několik důvěrných nocí, ale na tohle zatím nikdy nepřišla řeč. Lovec však Kurta nedoplnil. Místo toho si ze zadního sedadle podal pušku a zamířil na gazelu okusující listy rašící z trnitého keře. Měla zbarvení bílé kávy. Tentokrát se vydali do buše sami, doprovázeni jen Adamovým oblíbeným lovčím Kwamem.

Kurt ho zadržel. „Mohl bys dnes nestřílet? Chci se na ně jenom dívat.“

Odložil pušku dle Kurtova přání. Uvelebil se na sedadle o něco pohodlněji a koleno si zapřel o kůží potažený volant. Kurt ho začal jemně drbat v hustých světlých chlupech na lýtku a postupoval stále výš, až nakonec nevydržel jen u drbání. Položil dlaň Adamovi do rozkroku.

„Dnes v noci bysme se zase mohli milovat,“ navrhl plaše a už si představoval, jaké to bude tentokrát. Věděl, že Adam neodmítne.

Bwana zkontroloval Kwama – stahovač byl v buši před nimi a sledoval nějakou stopu u země – než si Kurta přitáhl k sobě, objal ho a políbil. Takovým projevem něhy byl chlapec zahrnut poprvé a hodlal Adamova rozpoložení náležitě využít. Líbali a mazlili se tak dlouho, dokud jim to Kwamova nepozornost dovolila. Kurt už chápal, co mají dospělí na partnerských vztazích. Vždyť v Adamovi našel něco, po čem vždycky toužil – vysněné přání, které se neomezovalo jen na Ameriku nebo Afriku, ale pronásledovalo Kurta napříč kontinenty. Dovedl si představit, že Adam bude jeho partnerem i po návratu domů – ne, vlastně nesnesl ani pomyšlení, že by tomu mělo být jinak. Opřel se o jeho trup a nechal se držet.

„Nevím, co otec udělá, až na nás přijde.“

„Toho se nemusíš bát. Vezmu odpovědnost na sebe.“

„Nepřipadá mi, že bychom dělali něco špatného,“ uvažoval Kurt o své orientaci nahlas, „nikomu tím přeci neubližujeme. Chtěl bych, abych o tom mohl před lidmi normálně mluvit a nemusel se stydět.“

„Představy jsou to hezké, ale nemyslím si, že by lidé chtěli o něčem takovém slyšet,“ přemýšlel Adam nahlas a uklidňoval tím Kurta. „Zatím se můžeš svěřovat mně.“

„Bojím se, že o tebe jednou přijdu. Jsou mezi námi takové rozdíly...“ Přejížděl Adamovi po ostře vykrojených rtech a představoval si, jak ho laskají pod pupíkem.

„Tímhle si zatím netrap hlavičku.“

„Ale budeme v Americe i nadále v kontaktu, že? Pořád přemýšlím, jak nakonec otce přesvědčím, ab–“

Místo, aby odpověděl, se od něj Adam odtáhl. Kurta užuž napadlo, že vše tak křehké se hroutí, ale povšiml si, že to se k nim prostě jen vrací Kwam a Adam chce být  za každé situace opatrný. Nedalo se určit, jestli lovčí něco zahlédl, jeho tmavá tvář byla prosta jakýchkoliv emocí.

„Kudu tamtudy,“ ukázal Kwam palcem za sebe a prsty nakreslil ve vzduchu velké otisky kopyt. Adama to viditelně potěšilo – kdyby měl na výběr Kurt, klidně by se lovu zdržel, stačilo mu jen sedět se svým přítelem ve stínu košatého baobabu a vískat ho v jemných vlasech a pichlavém knírku, který si ráno byl líný oholit. Jenže tohle bylo Adamovo rozhodnutí, to on byl bwana a Kurtovo slovo na safari nic neznamenalo – a on nastartoval automobil.

Suché řečiště silnice je dovedlo až k lizu, o němž se v táboře tak často vzrušeně rokovalo. Některé výpravy Kurt vynechával a u lizu ještě nebyl. Adam tvrdil, že si vybrali špatnou dobu – zvířata se začala scházet až po západu slunce, kdy na krajině ležel už jen pološerý, oranžový poprašek světla. Teď stále ještě mohli vidět zářící polokouli slunce, i když zvolna klesající.

„Snad tu bude aspoň pár gazel.“

Jenže to už na ně Kwam mával rozjařenými posunky a zůstával v naprosté tichosti. Na nohou měl jen jednoduché sandály z plátku tuhé kůže a našlapoval na špičky. Jeho pružné končetiny nevydávaly žádný zvuk. Adam přinutil Kurta skrčit se a plížit se po čtyřech. Nechali ho na samotném ocasu tohoto tříhlavého lidského spřežení. Nechtěl být přítěží, a tak opakoval veškeré pohyby po Adamovi. Pásl se pohledem na jeho k prasknutí napjatých lýtkách a stehnech. Pušku už držel v obou rukou, připraven za každých okolností. Obešli liz z východu, aby jim větřík foukal do tváří a odnášel jejich pach opačným směrem, proplížili se takhle až ke stěně trávy tak vysoké, že jim sahala téměř do úrovně úst, a pohlédli ke svému cíli.

Žádné vyhublé, neduživé gazely, ne.

U lizu stáli tři kudu, nevědomky seřazení podle velikosti od nejmenšího k největšímu. Poslední z nich byl obrovský samec s výrazným světlým žíháním a lesklými černými rohy, které vypadaly jako obrovská a elegantní vývrtka na víno. Stáli od nich asi na padesát metrů.. Zvířata stříhala slechy, ale nebezpečí netušila.

Otec vyjednal Kurtovi stejné lovecké povolení jako sobě. Dva lvi, čtyři kudu, tři buvoli a dva nosorožci. Psalo se v něm i o levhartech, o impalách a gazelách. Adam měl v tom svém i slona a čtyři lvi na celé období. Na rozdíl od Adama a otce, Kurt neodškrtnul ještě ani jednu kořist.

Posunkem ho Adam přivolal k sobě a dal mu do ruky springfielda. „Jak jsme se to učili,“ kývl na něj. „Ukaž mi, že umíš být pašák. Nesmíš váhat,“ šeptal mu instrukce tak tiše, že Kurt jeho slova spíš odezíral. Přidržoval ho rukama v pase. Kwam se víc než o ně zajímal o stádo zvířat, jejich dotyky mu unikaly.

„Buď rychlý, rozhodný, a než vystřelíš, tak tichý. A miř na komoru? Máš?“

Kurt rychle kývl. Přes trávu se špatně mířilo, ale soustředil se na to natolik, že správné místo pro vstřel našel na těle zvířete po pouhých několika sekundách. Jen se držet té ilustrace v knížce... Samec si dál spokojeně lízal slanou zem. Od smrti ho dělil jen nepatrný pohyb spouště.

„Já nemůžu!“ Kurt odklonil hlaveň k nebi a jeho hlasité zvolání vyplašilo všechny tři kopytníky. Dali se na zběsilý úprk, liz nechali za zády. Planinu prořízlo zarachocení ve chvíli, kdy se jim nejrychlejší býk ztrácel z dohledu. Adam, připravený dokonat cokoliv, co Kurt začal a nedokončil, skolil jednoho z kudu, toho největšího a nejsvalnatějšího jedince, rychle reagující střelou do zadního běhu. Kopytník se převalil přes vlastní krk a když se nečekaně pružně zvedal zpět na všechny čtyři, dorazil ho trefou na komoru. Nestřílel z nejlepšího úhlu a doufal, že zvíře zemře ještě než k němu dojdou.

Kurt to sledoval s otevřenými ústy.

„Je mrtvý?“

„Pojď se podívat.“

Zbytek stáda už byl pryč. Střelený kudu měl impozantně velké rohy. Kurt je obdivoval už z dálky, ale když přišel blíž, musel si na ně sáhnout. Byly teplé od slunce a tak tlusté, že kolem nich nesevřel dlaň, aby se palcem dotkl ukazováku.

„Panebože,“ vydechl. Viděl už mrtvá zvířata, ale nikdy se nedostal tak bezprostředně blízko jejich smrti. Vždyť tohle měla být jeho rána a svým způsobem také byla. Adam toho kudu zastřelil pro něj.

Býk měl končetiny složené pod sebou a čumák zapřený o zem, jako by právě jen odpočíval v písčitém podkladu. Když padl, už se nedokázal znovu zvednout. Kurt odehnal mouchy, které se mu usazovaly kolem očí, a pohladil ho po sametové lysině mezi přivřenými víčky. Stále pociťoval slabý strach, že se zdánlivě neživé zvíře ještě z posledních sil vzepne a rozběhne se proti nim. Zřejmě by to stálo život minimálně jednoho z nich, ale možná i všechny tři.

„Kwam oddělí hlavu,“ popisoval Adam, co se bude dít dál. „A vezmeme i maso, nenecháme ho tu hyenám. Určitě bude výborné.“

Nechali Kwama pracovat s jeho sadou amerických nožů, které mu jako dar přivezl právě bwana Adam. Kurtovi ten pohled nedělal dobře – z hlavy krásného zvířete byla za chvíli plandavá kožená maska, a když se Kwam dostal k páteři, aby ji u lebky oddělil, popoháněl chlapec Adama k automobilu.

„Domluvíme se na jedné věci,“ řekl Adam, když se pro kořist k lizu nevraceli po svých. Už byl stejně prázdný, nebylo co vyplašit, a tak si motor klidně mohli řvát do širé dálky.

„Takže se domluvíme na jedné věci,“ zopakoval, jako by se chtěl ujistit, že Kurt rozumí. „Tohle bude tvůj úlovek. Zastřelil jsem ho sice já, ale patří tobě. Kwam nic neřekne, za něj ručím, a žádné jiné svědky nemáme.“

„Ale to je...“

„Co?“

„Nečestné.“

„Není to nečestné. Chci, aby ten býk byl tvůj. Představ si, jakou radost bude mít tvůj otec.“

Kurt už nic nenamítal. Adam zřejmě odhalil jeho duševní i fyzický souboj s používáním střelných zbraní, a tohle od něj byl chytrý, vstřícný tah, jak ho vystříhat ponížení. Kurtova reputace mu nebyla lhostejná. Potěšilo ho to a za jízdy ho odměnil krátkým, vlhkým polibkem na koutek úst.

„Děkuji ti.“

„Nemáš zač,“ usmál se Adam. Byl to ten nejkrásnější úsměv pod africkým sluncem, a Kurt si v té chvíli přál, aby o tomhle úžasném muži mohl mluvit jako o svém muži. Popsal by ho do posledního detailu co nejrealističtěji, a posluchači by ho stejně považovali za nějakého bájného tvora z vymyšleného, lepšího světa.

Adam nelhal. Kořist vyvolala v táboře vlnu úžasu a také nadšení. Celé to pozdvižení odstartoval Burt, který přiváděl lidi jednoho po druhém, aby se podívali na první úlovek jeho syna.

„Jsi pašák,“ chválil Kurta, „a taková nádherná rána! Přímo na komoru!“

„Nádherná, opravdu nádherná,“ opakoval Francis Winchester, který jinak Kurtovu přítomnost zcela ignoroval a jednou se, za Kurtovými zády, jak mu Adam vypověděl, dokonce nechal slyšet, že takové zelené ucho na safari nepatří.

„Byla to náhoda,“ řekl Kurt a už si ani neuvědomoval, že lže. Adam i Kwam se chovali naprosto přesvědčivě – Adam všem líčil, jak téměř profesionálně Kurt toho kudu skolil při lenošení u lizu. „Co nenabyl zkušenostmi, to dohání talentem,“ prohlásil a položil mu ruku kolem ramen tak pyšně, jako by ho v tohoto vylhaného, excelentního střelce sám vychoval. Povýšil tím Kurta na jednoho z nich – už nebyl pouhým doprovodem svého otce a napomínaným přívěskem, na nějž jsou brány větší ohledy než na memsáhib Winchesterovou.

„Udělal jsi mi moc velkou radost,“ vzal si později Burt Kurta stranou, „opravdu moc velkou.“ Široce se usmíval. Kurta těšilo vidět svého otce tak šťastného, smazávalo to veškeré jejich dosavadní potyčky, kterých nebylo nemálo.

„A chci tě vidět střílet. Na vlastní oči.“

„Uvidíš,“ ujistil ho Kurt. „Uvidíš.“

Téže noci měli další u mnohých dostaveníček v Adamově stanu. Zavřeli se pod moskytiérou a laskali svá čerstvě vykoupaná těla. Leželi na sobě, slepení Kurtovým semenem po nevyhnutelném vyvrcholení, které vyústilo ze všeho toho mazlení a tření těla o tělo. Adam nalil sobě i Kurtovi zteplalou skotskou.

„Brr,“ udělal Kurt. „Nechutná mi to. Už nechci.“

Sotva se dotkla kořene jeho jazyka. Přesto od něj Adam pohárek vzal a sám jej vypil.

„Děkuju ti za to, co jsi pro mě dnes udělal,“ řekl Kurt, prost jakýchkoliv pochybností svědomí, „viděl jsi, jak byl otec šťastný?“ Byla to jen řečnická otázka, nepotřeboval na ni odpověď – každý viděl, jak se Burt Hummel z prvního úlovku svého syna raduje, i slepec by to vyčetl z výbuchů veselého smíchu, které se táborem rozezněly.

„Už jsi mi přece děkoval.“

„Ale ne takhle.“

Kurt Adama s díky políbil. Vyjadřovat vděk polibky se mu líbilo a zasvětil tomu celou předchozí hodinu. Začal u rtů – Adamův jazyk chutnal po whisky trpce a sliny zase pálivě.  Pak pokračoval přes slaný krk a Adamova prsa s blonďatým ochlupením, které bylo neviditelné, ale cítil ho jazyku, když mu jím přejížděl okolo bradavek. Pak políbil a pohltil do svých mladých, nezkušených úst i jeho úd a díval se, jak si lovec tu činnost vychutnává. Rozvaloval se pod ním jako pán tvorstva, jako ten lev, na nějž si už takovou dobu brousil zuby, pískovou hřívu na hlavě rozcuchanou, nehybný jako po vydatné, krvavé krmi.

„Děláš to tak, tak dobře...“ pochválil ho bwana. Otec by ho v téhle pozici nepochválil, ale na tom právě záleželo ze všeho nejméně.

Jeho ústa náhle zaplavilo moře. Adam ho chytl za vlasy, aby nemohl couvnout.

„Spolykej to,“ pokynul mu, „staří Řekové věřili, že v semenu staršího, silnějšího muže se na mladšího přenáší jeho síla.“

Kurt neměl důvod mu nevěřit. Spolykal husté slané sémě a cítil se obdarován. Už brzy půjde a skutečně zastřelí svého prvního kudu.

Vysněný den uprostřed třetího týdne na safari (Kurtovi se nyní nechtělo věřit, že už to mají téměř za sebou) nakonec připomínal spíš soustavný sled katastrofických událostí. Otec nevybíravě probudil Kurta tím, že z něj stáhl pokrývku, a studené ráno už dokonalo svoje. Chlapec i v polospánku ihned poznal, že se něco děje.

„Kdes byl zase v noci?“ obořil se na něj Burt.

„Máš kocovinu,“ vyhnul se Kurt odpovědi. Otec smrděl lihovinami. Kdy v noci vůbec končili s pitím, proboha? Nemohl spát ani tři hodiny, ale to měli vlastně podobné. S tím rozdílem, že Kurt nemarnil čas konzumováním whisky. Ležel pod Adamem a tím, že se mu odevzdával, ho nabíjel silou.

„Tak kdes byl?“

„Spal jsem, zatímco ses ty opíjel. Ještě teď je to z tebe cítit. Vážně, tati, není divu, že nemáš přehled o tom, kdy jsem šel spát.“

S tím se Burt zastyděl a stáhl se. Kurt ho ještě před výjezdem do buše viděl vypít spoustu čisté vody a sníst několik vajec vařených natvrdo. S Adamem se střetl až u vozidla a popřáli si dobré ráno jako dva cizí muži, co se právě potkali jen náhodou. Snažil se nemyslet tak palčivě na to, kolikrát už společně dosáhli sexuálního vyvrcholení.

Věřil, že svou premiéru zvládne, ale možná právě to vedlo k tomu, že trefil akorát prsť. Puška Kurtovi málem vyvrátila ruku v rameni, rozpískalo se mu v uších, kule třeskla o zem a celé to znamenité stádo se rozuteklo a nezůstalo po něm nic než zvířený prach nad planinou a odeznívající dusot kopyt.

„Nevím, jestli se smát nebo brečet!“ vykřikl Francis Winchester a byl prvním, kdo rozlomil ticho. Adam se od Kurta odvracel a Burt nevěřícně hleděl tam, kam zamířila střela. Všichni se tvářili, jako by jim někdo přímo před nosem vykradl trezor v bance.

„Zastřelil jsi toho včerejšího kudu vůbec ty, kluku? Mám takový pocit, jestli ti bwana Crawford,“ nyní to oslovení znělo jízlivě a výsměšně, „nebyl náhodou až moc nápomocný!“

„Jak si dovoluješ pochybovat?!“ vystartoval Burt. Kwam bezmocně posunkoval, v rozčilení ten chudák těžko hledal v paměti anglická slovíčka. V savaně nesmíte křičet, chtěl říct, jinak všechna zvěř odtáhne z revíru pryč.

Francis se smál jako opilý. Vlastně možná byl. Polní láhev naplněnou skotskou s sebou nosil neustále. „A ono by to někoho překvapilo? Náš bwana ti jebe syna, Hummele! A víš, jak to vím? Moje žena ho uhání a nabízí se mu jako kurva, ale náš bwana ji nechce, není mu dost dobrá! Nepotřebuje jí, když mu tenhle zženštělej spratek nastavuje řiť! Co nám k tomu řekneš ty, Crawforde?“

Kurt, když po svém triumfálním nezdaru zrovna neklopil zrak k zemi, Adama po očku pozoroval. Lovec zachovával stoický klid, a až když ho Francis Winchester přímo oslovil, řekl: „Idiotům já se z ničeho zpovídat nemusím.“

„Aha!“ udělal Francis a vynutil ze sebe smích.

„Cos to řekl o mém synovi?!“ zařval Burt Hummel, aby se připomněl. Pak zasadil první úder, aniž by chtěl slyšet odpověď. Vypadal tak vztekle, že by jeden řekl, že se Frank Winchester začne v následující chvíli omlouvat – kdyby k tomu dostal příležitost. Ale nedostal. První rána byla nepředvídatelně prudká a bezprostředně po ní vytryskla Francisovi krev z dásní. Jeho zuby se změnily s rudou hradbu, která uvnitř sotva zadržovala jazyk a sprostá slova.

„Zopakuj to!“ řval Burt a bil do Francise znovu a znovu. „Zo-pa-kuj to!“

„Adame, prosím! Udělej něco!“ žadonil Kurt a až na jeho prosbu k nim lovec vztáhnul ruce. Když viděl zakročujícího bwanu, pomohl s potýkajícími se muži i Kwam. Bitka to byla lítá – zpočátku je od sebe nemohli oddělit a na diplomatické „To už by stačilo, pánové“ vůbec nereagovali. Vdechovali při souboji zvířený prach a funěli hůř, než stádo uřícených kopytníků. Francis bzry začal řvát bolestí a až v té chvíli se je podařilo od sebe oddělit. Winchester neskóroval, byl na tom o poznání hůř. Krvácel z úst i nosu a silně kulhal na jednu nohu. Otci otékala tvář – Francis se pěstí trefil jednou, ostatní rány Burt buď vyblokoval, nebo se jim vyhnul. Při celé potyčce si počínal téměř jako profesionální zápasník. Boxerské turnaje někdy jako divák rád navštěvoval, zřejmě pochytil víc, než by si Kurt pomyslel.

„Už nikdy,“ začal dýchavičně, „už nikdy se takhle nevyjadřuj o mým synovi, jasný?“

Kurt si v překvapení držel ruku před ústy. Nikdy nepovažoval otce za nebezpečnou osobu, teď však musel tento názor přehodnotit. A jestli skutečně rozlouskne záhadu Kurtových nočních výletů, nebude i Adam v ohrožení? Automobily a ženy se nikdy nepůjčují,  říkal vždy, platilo to tedy i pro nezletilé syny?

Nacházeli se daleko od tábora a návrat s čerstvými ranami pod pálícím sluncem byl vyčerpávající. Kurt pomáhal otci a co chvíli mu podával vak s vodou, aby se napil nebo si mokrou dlaní otřel nateklou tvář. Francis Winchester se držel několik kroků pozadu. „Zpytuje svědomí,“ naklonil se Adam ke Kurtovi, ale znělo to spíš jako nejistá otázka než sdělení. Kurt na to navíc nechtěl reagovat – cítil se trochu podvedený, myslel, že i Adam bude aktivněji bránit čest jich obou. Nevěděl, co si o té jeho netečnosti myslet a za zbabělství ji raději považovat nechtěl, protože by pak musel dokonalému Adamovi přisoudit i několik vad charakteru.

Večer oznámil otec Kurtovi, že následující den ho na výpravě na lva nechce. Zřejmě si liboval se své nově objevené krutosti, soudil Kurt a hlasitě protestoval.

„Je to mé poslední slovo,“ oznámil Burt prostě a lehl si do postele, aniž by se obtěžoval s převlékáním nebo zouváním bot. Chtěl si krátce zdřímnout, potyčka ho vyčerpala víc, než byl ochotný přiznat.

„Půjdu! A jestli ti to nestačí takhle, můžeš rozhodnutí slyšet od pana Crawforda!“

„Ne, nejdeš. Nepotřebujeme tě tam. Nebudeš nám tam k ničemu a nehodlám tě vystavovat nebezpečí. Jsi ještě dítě, ale ne Crawfordovo, takže Crawford o tobě nerozhoduje.“

„Pro Adama nejsem dítě!“ odsekl otci, aniž by si to rozmyslel předem.

„To, že tě nechal střílet, nic neznamená.“

„Střílet,“ zopakoval Kurt pohrdavě. Měl větší eso v rukávu. „A víš ty co? Winchester měl pravdu! Milovali jsme se!“

„Co prosím?“ Burt byl opět na nohou a pokoušel se ztišit hlas, aby tahle doznání neopustila jejich stan, ale v rozčílení to šlo těžko. „Zopakuj to!“  

„Té noci, kdy kolem obcházel lev. Šel jsem ze stanu přímo za Adamem. Vzbudil jsem ho a on mě pomiloval. Protože je to konečně někdo, kdo mě považuje za svéprávného a dosp–“

Vyťal synovi ostrý políček. Neměl to dělat, uvědomil si hned na to, protože znal Kurta a věděl, co bude následovat. Rozplakal se a on nechtěl, aby plakal, ne tady, tak daleko od domova a mezi lidmi, kteří pláč považovali za nejhorší z projevů slabosti.

„Ty to nechápeš! Mě nechápeš! Miluju ho! A našel jsem v něm někoho, kdo konečně miluje mě!“

Burt nad tím vším založil obličej do dlaní. „To jsi vážně tak strašně hloupej, Kurte? On tě nemiluje. Využil tě. Lidé jako on neprovozují lásku. Je na vrcholu svých sil, je slavný. V Americe má muže i ženy. Tady jsi jediný, kdo mu mohl být po vůli, a on tě– poslouchej mě, Kurte.“ Otočil ho k sobě čelem. „Zneužil tě. To jsi tak strašně naivní, že jsi mu na to skočil? To ses za těch sedmnáct let vážně nic nenaučil?“ bědoval stále dokola, ale došly mu síly, aby syna zadržel před útěkem, a dlaň ho z políčku ještě pálila, a tak se mu Kurtova paže zcela jednoduše vysmekla.

„A víš co? Stejně je to všechno tvoje vina!“ zakřičel na něj Kurt. „Neměl jsi mě sem brát!“ Vždyť on o to ani nestál. Mohl teď být doma v Ohiu, učit se s tetičkou Mildred novým receptům a nemít hlavu pomotanou nějakým nájemním lovcem původem z Anglie. Byla to jen otcova vina a on už tu nechtěl být, natož snášet pokoření z jeho slov.

Ráno, opět ještě před svítáním, jak bylo zvykem, je Adam Crawford přišel požádat o zakopání válečné sekery. „Tam venku na nás čeká ten lev, pánové. Je znamenitý. Ale hašteřivé kvočny lva neskolí.“

V záři ohnivých plamenů se postavil Francis Winchester, narovnal se jako voják a řekl: „Ano, ehm... ano. Chci se vám všem omluvit za to, co se stalo. Bwanovi, Burtovi, Kurtovi i své ženě.“

Peggy se zmateně rozhlédla. Francis to hned uvedl na pravou míru. „Včera jsem se o tobě vyjadřoval nelichotivě v tvé nepřítomnosti. Mrzí mě to. Už se to nestane. Adamův návrh je dobrý. Je načase zakopat válečnou sekyru a opět vytvořit jednotu.“

Burt na to neříkal nic; vstal a potřásl si s každým rukou, ale Kurt ho sledoval a poznal, že je v celém tom bratrském z otcovy strany kus falši. Nacházel se ve zvláštním rozpoložení, v němž byl nepředvídatelný – mohl na jeho návrh smířlivě přistoupit, ale zrovna tak mohl vzít mačetu na prosekávání rákosu v džungli a zaseknout ji Adamovi do břicha.

V noci ho zase slyšeli dvakrát nebo třikrát zařvat v dálce, ale hovořili o štěstí, že se lev vůbec vrátil zpátky k dosahu tábora. Poslali zvědy a ti potvrdili, že to byl oslavný řev značící vítězství nad velkou kořistí. Ve světle dorůstajícího měsíce ho viděli hodovat na břiše antilopy vrané, tak rostlého kusu, že každý bwana by se za ním hnal spoustu hodin. Básnili o lvu tak dlouho, že málem ani nešli spát.

Onoho dne lovu na lva Burt Hummel roztěkaně balil polní tašku, jako by se do tábora už nikdy nehodlal vrátit. Kromě pušky s sebou nesl i americký revolver, který schoval do vnitřku své vesty. Kurt si svého springfielda pověsil na pravé rameno a tiše hekl pod jeho vahou. Nechystal se střílet, ale byl to Adam, kdo trval na tom, aby neustále chodil ozbrojen. Lev není impala, připomínal mu. „Je to stejný lovec, jako jsme my.“

Stopaři je navedli k samotnému okraji jejich životem kypícího revíru. Tvrdili, že lev se tu brzy ráno nažral, a teď se bude držet ve stínech u polovyschlé říčky, aby se měl kde napojit a s plným břichem odpočívat. Nasycený bude pomalejší, línější, liboval si otec a těšil se na první střelu. Brzy se ukázalo, že stopaři nelhali – u domorodých pomocníků si totiž nikdo nemohl být vždy stoprocentně jistý, co je pravda a co je nevinný výmysl. Někteří z nich chtěli bwanu potěšit za každou cenu, i když jejich podlézavá lež mohla v divočině skončit fatálním nezdarem.

Nepřekvapil je. Zahlédli jeho vysokou hřívu a svalnatý kohoutek už z dálky. Lev slyšel zvuk motoru, ale nenechal se jím zdeptat. Burt měl pravdu – nacházel se ve stavu jakéhosi útlumu po vydatném obědě a rozhlížel se po okolí s klidem krále savany. Mihotavý východ slunce mu slušel a Kurt nemohl z jeho odstínu pouště Gobi spustit oči. Jak slunce rychle stoupalo na oblohu, kropenatěla jeho srst tmavými flíčky stínu listí.

„Obejdeme ho,“ řekl Adam a ukázal k masivním stromům, o něž si lev drbal hřbet. Nakračoval si kolem torza své kořisti, jako by měl strach, že mu ji někdo vezme.

Pak vydal bwana nečekaný rozkaz: všichni zůstanou u automobilu a vpřed se vydá jen on s Burtem. Až bude po všem, zavolají posily – Kwama a Ngubu – a obdivovatele – Kurta, Peggy a dnes i Francise, který už neměl lva v povolení. Všichni znali jeho soutěživou povahu, proto se měl raději držet dál. Příkazy mosambické vlády se nedaly obcházet.

Kurt průběh jejich soukromé výpravy s napětím pozoroval. Nikdo v automobilu – ty slabší články, jak si to pro sebe v duchu pojmenoval – ani nedýchal. Otec šel první a Adam mu kryl záda. Vzal si s sebou těžkou kulovnici, kterou se střílelo po obzvlášť silných zvířatech. Lev s bohorovným klidem sledoval, jak se k němu ty dvě postavy se vztyčenými rachotícími předměty blíží.

„To je ale kocourek,“ říkal Francis Winchester obdivně, dalekohled přitisknutý k očím.

Tam v dáli otec odjistil uzávěr, stále ještě v bezpečné vzdálenosti se rozkročil se, přiložil pažbu k rameni a naklonil hlavu do úhlu hledí. Doteď to byla rutina. Lev tušící nebezpečí se dal do poklusu, ne pryč od nich, nýbrž západně a trochu šikmo, jako by jim chtěl také nadběhnout. Zvláštně se v travnaté ploše savany přikrčil a ač nesrovnatelně větší, pohyboval se stejně jako malá a pružná kočka domácí. Taktiku měl téměř lidskou. Burt vystřelil z poloviny naslepo, do míst, kde se ostřice pohybovala jako rozvlněná řeka.

Mnohem později v táboře potvrdil, že ho trefil ze vzdálenosti asi čtyřiceti metrů. Lev bolestně zařval a na svalnatých nohou začal uhánět rychleji, tentokrát pryč od nich. Francis nastartoval automobil a snažil se dohnat vzdalující se lovce. Chtěli vidět všechno. Peggy v úzkostlivém vzrušení držela Kurta za paži a byl to tak jejich první fyzický kontakt za celou dobu trvání safari.

„To snad není možné, tak snadné...“ snažil se Francis Winchester překřičet vítr a burácení automobilu. „A nevěřím, že si bwana nechal ujít takovou příležitost.“

Kurt ho chtěl opravit, že Adam je čestný muž, jenž dodržuje své slovo, než  však otevřel ústa, aby promluvil, došlo k něčemu úplně neočekávanému. Otec, ta malá figurka v dáli, se před plochou ostřice otočil a namířil Adamovi na srdce. Z dálky to zprvu vypadalo jako amatérská nerozvážnost, Francis zamumlal „Co to dělá, blázen!“, ale Kurt znal otce lépe a věděl, že amatérismus to není.

Přes veškerá varování vystoupil z vozu a rozběhl se k nim i se spriengfieldem v ruce. Jím milovaný muž byl v ohrožení života. Kurt věděl, že se lvem by si Adam dovedl poradit, ale proti lidské zlobě byl i ten nejlepší lovec krátký. Čerstvá láska chlapce navíc naprosto zaslepila – v tomhle souboji to nebyl rodič, kdo vítězil, a tak s vidinou společné budoucnosti v ohrožení namířil hlaveň proti otci. Byl už tak blízko, že slyšel z jejich rozhovoru vše.

„Zprznil jsi mi syna, Crawforde. Nemyslíš, že to jde veškerý kamarádění stranou?“

„Nedělal jsem nic, s čím by Kurt nesouhlasil,“ argumentoval jeho milenec.

„Já to nechci slyšet!“

„Pane Hummele, je tady ten lev,“ upozornil Adam citlivě na číhající nebezpečí, kvůli kterému neodložil zbraň na zem do trávy a neukázal své holé dlaně ve smířlivém gestu. Bylo by to šílenství. „Nedělejte žádnou hloupost.“

„Tohle pro mě není hloupost! Kdy to konečně pochopíš, Crawforde? Zneužívání Kurta pro mě není hloupost!“

„Je tady ten lev,“ zopakoval lovec a uchopil pažbu o něco pevněji. Momentálně považoval šelmu za nejdůležitější ze všech problémů. „Burte, dávejte pozor. Tohle mezi námi... můžeme to vyřešit potom. Ale ten lev...“

„Lva jsem střelil na komoru. Nic se nebude řešit potom. Našiju to do tebe tady a teď!“

Kwam, Ngubu a další dva nosiči seděli na korbě automobilu a divoce na všechny přítomné gestikulovali. Hlavy si mohli ukroutit. „Simba! Simba, piga!“ vykřikovali unisono. Skonávající lev se plazil hladinou hluboké trávy někde kolem nich. Každý zkušený lovec, Adama nevyjímaje, tahle zvířata znal. Trpěla v předsmrtné agónii a unikala z nich krev, přesto však dokázala sešikovat poslední zbytky sil a rozpárat svého protivníka na cucky, jen aby nezemřela sama. Ve zvířecím světě si lev počínal neobyčejně lidsky. Hnala ho jakási nevídaná touha po pomstě, stejná, s níž teď Burt Hummel nerozvážně namířil hlaveň proti jinému člověku.

 „Polož tu pušku, tati!“ Zpoza zad se Burtovi ozval synův křik zrůzněný rozčílením. „Polož ji, myslím to vážně.“

Když se Burt podíval, zjistil, že na něj také míří hlaveň a těsně nad ní rozzlobený pohled jeho dítěte. Kurt byl celý udýchaný, jak vzdálenost od automobilu rychle překonal, ale soustředil se na mušku jako ještě nikdy předtím.

„To přece nemyslíš vážně!“

„Myslím. S Adamem jsem si začal já. Nech ho na pokoji!“

„Kurte, nedělej nesmysly.“

„Ne, ty nedělej nesmysly!“

Takhle si to nikdy nepředstavoval. Přes všechno slibované dobrodružství viděl v africkém safari hlavně prázdniny, při nichž se odklidí z otcova dohledu a protrpí je s vidinou stále se přibližujícího odjezdu domů. Nikdy by si nepomyslel, že se z něj stane otcovrah, ale pakliže nebude zbytí...

„Kurte, vážně, polož tu pušku,“ otočil se na něj už i Adam, oči doteď upřené k Burtovi.

„Ty na něj vůbec nemluv, Crawforde!“

„Poslechni mě! Vůbec neumíš střílet, Kurte,“ pokračoval i přes výslovný zákaz. „Běž zpátky k vozu. My už si to tu s tvým otcem vyřešíme.“

Ale odejít rozhodně nemínil. Přemýšlel, jestli každý z nich skutečně dokáže vystřelit proti člověku – a neudělal už to Adam někdy? Každý z nich byl nevyzpytatelný – Adam pro své chladnokrevné zkušenosti, Burt pro svou bublající zlobu a Kurt pro vášnivé zapálení postavit se za svou první lásku.

Plot trávy v pozadí těch dvou protagonistů se pohnul a ve vší tichosti vyjevil obrovský, růžový chřtán postřeleného lva. Adam ve dvojím ohrožení – to bylo jediné, co Kurt viděl. Zvíře bylo opravdu strašlivé a útočilo rychle, Adam o něm nelhal. Burtův prst na spoušti se také pohnul ve vší tichosti. Kurt ve svém nově nabyté dospělosti neprozíravě vystřelil před sebe.

Rány se ozvaly dvě. Kurt vypálil po otci, Burt Hummel střelil po skonávající šelmě a Adam Crawford se skácel k zemi. Pak pro Kurta vše náhle utichlo, a když po dlouhých vteřinách namáhavě polkl a sluch se mu vrátil, už k nim vybíhala Peggy, rozená záchranářka. Nezvedal se ani Adam ani lev.

Kurt se jako v mrákotách přiblížil. Výjev na zemi vypadal následovně: dominantou byl ohromný mrtvý lev skácený na levý bok, vedle něj ležel v suché prsti Adam s temně prokrvácenou nohavicí a zcepenělou mimikou.

„Tys ho střelil! Tys ho opravdu střelil!“ obvinil otce.

„Já sejmul toho lva, krucinál! Nebýt mě, tak...“

Kurt, nejhorší střelec na světě, ještě stále držel v roztřesených rukou pušku. Byl jsem to já, napadlo ho a uvědomil si, že ve chvíli, kdy stisknul tu zatraceně zatuhlou spoušť, na kratičký okamžik zavřel oči, jako pokaždé v očekávání onoho lomozného třesku.

Adam se na zemi svíjel jako had, ale nevydal ani hlásku. Přes zuby zaťaté jako svěrák se nic nedostalo.

„Nepouštějte to děcko k němu!“ křičela Peggy Winchesterová, která vše sledovala z automobilu.

Zavládl chaos, který Kurt zde dosud nepoznal. Když kolem něj probíhal Francis, vlepil Kurtovi štiplavý pohlavek koženou rukavicí. Jako první si dal dohromady směr a dráhu všech výstřelů. Určitě jsem to byl já, honily se Kurtovou hlavou myšlenky, ne otec. Burt v poslední chvíli strhl zbraň stranou a střelil lva do otevřené tlamy, která teď byla poškozená a znehodnocená.

„Podívejte se, co to děcko provedlo! Kdo mu dal do ruky zbraň?“ spílala Peggy a nechtěla Kurta k blednoucímu Adamovi pustit. Ke lvu se seběhli opatrní stahovači a svahilštinou si sdělovali, jestli je opravdu mrtvý. Pan Winchester tvrdil, že zahlédl, jak se mu ještě cuká oháňka, ale zvíře již nebylo nikomu nebezpečné. Pak se přesunul nad Adama, dalšího padlého, a prohlížel si jeho nohu. Střela z pušky mu rozervala koleno, vešla čéškou a vylétla ven podkolenní jamkou. Burt Hummel sklonil zbraň. Teď už by to byl nečestný boj.

„Musíme ho co nejdřív dostat do tábora a pak na letiště,“ radila Peggy Winchesterová všem kolem sebe a jako provizorní škrtidlo tiskla ruce kolem Adamova stehna. Kurt jí duchapřítomně podal svůj tenký kožený opasek a plaše se pokusil dotknout Adamova zvlhlého čela, ale byl odehnán.

„A-asi jsem tě střelil j-já. Neudržel jsem pušku,“ vzlykl.

„Jestli budu mít sněť...“ polkl Adam suše, „jestli kvůli tobě přijdu o nohu!“ Myšlenku nedořekl. Jestli kvůli Kurtovi skutečně bude mrzákem, pak s tím těžko něco udělá.

Nevěděl, jak se má v nové situaci chovat. Nikdy by ho nenapadlo, že svého milovaného, silného Adama uvidí zrovna takhle – ležel na lopatkách, jako malí a bezbranní broučci leží převrácení na krovkách, a dával si dohromady vše, co se za ten krátký okamžik stalo. Nenávist vůči Kurtovi v něm vzrůstala, až byla kolem přímo hmatatelná. To už se Kurta chopil vševědoucí Burt – najednou mezi nimi opět zavládlo příměří – a vedl ho k automobilu. Krvavý kráter, který měl Adam místo kolena, se Kurtovi ztrácel z dohledu. Zůstal zcepeněle sedět vedle volantu, dokud na korbu vzadu nežuchlo nejdřív jedno tělo a potom druhé. Adam trval na tom, aby lva vzali také a položili je vedle sebe. Když se pomalu rozjeli zelenkavou planinou, probíral se mrtvému velikánovi srstí na vzedmutém boku. Kurt ho neslyšel křičet ani plakat – to, co se říkalo o jeho nebojácnosti, opravdu nebyly zvěsti. Kwam, jenž seděl na nákladní korbě s ním a dával mu cucat z nově načaté láhve whisky, ho i nadále oslovoval uctivým bwana.

 

Zdálo se mu to, nebo kolem Adamova stanu skutečně kroužilo víc much? Bál se, co najde uvnitř, přesto opatrně odhrnul plachtovinu a vstoupil dovnitř. Adam měl do mrtvoly daleko. Vzpíral se na jedné svalnaté paži, žádný úbytek tělesné váhy a svalové hmoty se zatím nekonal, a chňapal po nenačaté láhvi skotské vedle lůžka. Ve vzduchu páchla krev, ale tentokrát ne zvířecí. Lidská byla cítit jinak, méně zemitě, přesto se z toho odéru Kurtovi zatočila hlava.

„Vypadni odsud,“ řekl mu Adam překvapivě čile i přes popelavé zbarvení ve tváři, „ty jsi poslední člověk, kterýho tu chci vidět.“

„Adame, prosím.“ Kurt klesnul na kolena a připlazil se k němu, podťatý tíhou výčitek. Už zase plakal, a to si myslel, že v tom africkém suchu a vedru o slzy dočista přišel. Nemohl Adamovu krutému jednání uvěřit. Ještě včera se milovali, ale ještě včera také nepředstavoval pro Adama žádnou hrozbu.

„Adame, to z tebe mluví bolest. Nebo prášky. Dali ti nějaké pilulky? Ty přece víš, že jsem to neudělal schválně! Adame, miláčku, odpusť mi to, odpusť.“

„Schválně nebo ne, na tom nezáleží. Podívej se na mě.“ Kurt doteď neměl odvahu pořádně tu krvavou spoušť prostudovat. Když ho Adam vyzval, udělalo se mu z toho pohledu zle. Měl koleno přikryté jen lehkým kusem gázy, aby rána v horkém počasí nemokvala, a ochotně ho pro Kurta nadzvedl. Jaké hrůzy dokáže napáchat kulovnice!

„Neuposlechl jsi mě. Já věděl, že střílet neumíš, a ty jsi mě přesto neuposlechl. Víš, co teď budu dělat?“

Kurt bezmocně zavrtěl hlavou.

„Přesně! Nic! Protože mě jeden blbej, pitomej kluk neposlechl. Nic. Mám po všem. Po kariéře, po lovech, dnech a dnech stopování a pronásledování, mám možná i po obyčejném chození. Tohle jsi ze mě udělal, mrzáka s hůlkou.“

Adam všechno z toho myslel vážně, o tom nebyl pochyb. Jeho nádherná, mladá tvář byla strhaná, a úsměv se z ní vytratil jako se z africké půdy vytratí po vydatném dešti stopy zvířat. Skleslé koutky úst poukazovaly na utrpení, fyzické i psychické. Kurt mu ústa plivající jed zacpal těmi svými.

„Prosím, už mlč, prosím,“ vydechl mezi nucenými polibky. Adam na ně neodpovídal: nerozevřel ústa ani nechytil Kurtovy ruce do svých, jindy by si ho snad dokonce přitáhl za bradu blíž, aby ukořistil co nejvíc, dokud byla brána rtů otevřená.

„Poletím s tebou, chci ti dát svoji krev,“ přislíbil. „Díval jsem se do našich zdravotních karet, máme stejnou krevní skupinu.“

„Nestojím o to.“

„Budeš ji potřebovat.“

„Budu potřebovat možná i novou nohu!“

Tu bych ti klidně dal taky, pomyslel si Kurt, kdyby to jen šlo.

„A kdyby... a i kdyby... mohl bych se o tebe starat. Byl bych ti k ruce... doma v San Diegu. Uteču kvůli tomu z domova, když budu muset.“ Ostatně domov, to pro něj v myšlenkách už bylo Adamovo San Diego.

„To by se ti líbilo. Zdomestikovat mě. Ty zatracená kvočno. Jsi horší než ženská.“

„P-proč mě u-urážíš?“ plakal Kurt. Ani vrhnout se na pospas hyenám nemohlo být hrozné jako Adamovo zacházení. Ale co vůbec čekal od člověka, který zabíjí zvířata pro zábavu?

„Možná jsi to všechno plánoval,“ vyslovil Adam svou poslední a nejkrutější obžalobu. „Myslel sis, že když mě zmrzačíš, budeš mě mít celého pro sebe? Mohl bych to nahlásit jako trestný čin – kdyby safari nebylo místo, kde se trestným činům obzvlášť daří procházet bez povšimnutí.“

„Vůbec jsem to ne-neplánoval, A-adame, proboha! Vždyť já tě miluju! Mi-miluju tě už napořád. Ni-nikdy bych ti n-neublížil schválně.“ Kurt se přitiskl k jeho ruce. Snesl by i pár ran, jen aby ho přesvědčil, že mu neublížil úmyslně, a že tu nešťastnou tragédii zavinilo jen jeho hloupé neumětelství. „Chtěl jsem vystřelit po otci, zadržet ho. Já-já... vystřelil jsem po otci, ale ne-nepovedlo se mi to. U-uhoď mě, je-jestli ti to po-pomůže.“

Odstrčil ho, neuhodil. Dal do toho pohybu tolik nečekané energie, že se Kurt převalil na zadek, znovu se však zvedl. Do stanu bez upozornění vešla Peggy Winchesterová, protože slyšela křik pronikající až ven. Viděla Kurta, jak líbá Adamovu ruku, a neřekla na to nic. Pak ho Adam opět slovně zapudil a Peggy ho vyvedla ven. Ještě předtím si Kurt všiml, s jakým opovržením se žena na bwanu dívá. Tolik se toho změnilo – kam pláchl její toužebný výraz a slova uznání? Držela Kurta kolem ramen jako starostlivá maminka a bylo na ni vidět, že si tuhle roli polní sestry u Adamova lůžka nevybrala dobrovolně.

„Bude muset do nemocnice. Manžel už volal do města. Snad pro něj přiletí co nejdřív,“ vysvětlila mu citlivě, co se bude dít dál.

„Umře? Protože jestli kvůli mě umře, nepřežiju to!“

„Samozřejmě, že ne. Nenič se. Na safari se takové nehody stávají.“ Ještě měl v čerstvé paměti její bezprostřední reakci v buši. Křičela na něj a nedůvěřovala mu, teď ho uklidňovala slovy opačnými. Přidal se k nim jeho otec a Peggy mu Kurta předala jako hadrovou hračku. Smířlivě svého syna objal. Najednou bylo příjemné být zase malým chlapečkem v tatínkově náručí a Kurt, zdrcený morální odpovědností, se rozplakal do jeho límce.

„Ne-nechtěl jsem to u-udělat. Jsem blbej, tak, tak blbej. Vy-vysvětli mu, že jsem to ne-nechtěl udělat,“ vzlykal, Burt ho tišil a Kurt ho podezíral, že ta nešťastná událost jen nahrává jeho plánu vyrvat Kurta z Adamovy náruče a Adama z Kurtova srdce. Nenáviděl ho za to, ale právě teď svého tatínka potřeboval.

„Ře-řekni mu to. On mě k sobě ne-nepustí.“

Burt ho hladil. „Myslím, že bude lepší, když už se neuvidíte.“

„Ne! Tati!“ zavyl tak úzkostlivě, že by ho ani nepřekvapilo, vyplašil-li by tím všechna zvířata v okruhu stovek metrů.

„Kurte. Já tě chci přeci jen chránit, chlapečku. Nemyslím, že Adam by tě teď chtěl vidět. Nesmíš si už nic nalhávat. Raději na něj zkus zapomenout. Nechci, aby tě ještě víc ranil.“

Kdyby se teď otce zeptal, myslel-li vážně, že ho Adam jen využil pro svou potěchu, prohrál by na celé čáře. Nechtěl slyšet pravdivou odpověď, otcovou přítomností však nepohrdl. Ještě před hodinou na něj mířil ostrými náboji, ale teď by situaci sám nezvládl.

„Vystřelil jsem po tobě,“ přiznal Kurt a čekal, že teď ho otec pustí a zapudí i on. Měl na to ostatně nárok, vždyť který muž by chtěl tak podvratného syna. „Ne po lvu a už vu-vůbec ne po Adamovi, ale p-po tobě.“

„Kdoví, kam jsi mířil, ty můj malej hloupej kloučku,“ říkal Burt a dokonce se u toho zvládal usmívat. Téměř to vypadalo, že hodlá vše zapomenout a prominout. Tak to přeci rodiče dělají.

„Měl jsem po-poslechnout Adama, měl pravdu. On ví, že jsem mizerný střelec. A tenkrát s tím kudu, tenkrát, když ses po-pohádal s panem Winchesterem... ten měl pravdu taky, toho kudu pro mě zastřelil Adam. Chtěl, abych byl aspoň na krátkou chvíli ne-nejjlepší.“ Přiznání, v němž se Adama snažil ospravedlnit, protože v jeho očích byl stále dobrým mužem, se z něj vysypalo jako střepy z rozbitého okna. Však také jsem rozbitý, uvědomil si, a doufal, že to otce obměkčí, aby o něm nesmýšlel jako o zmetkovi, kterého mu byl čert dlužen.

„Pojď, dej se trochu dohromady,“ byl pobídnut. „Tohle ještě není konec. A život půjde dál. I přes Adamovo zranění, i přes jeho nepřítomnost.“

Kurt si to několikrát zopakoval. Věděl, že je to pravda – šel dál i po smrti maminky, půjde dál i po odletu Adama. Jeho zranění není fatální – byla to sice chyba, která bude Kurta stát desítky bezesných nocí a moře vyplakaných slz, ale Adam bude jednou zase procházet ulicemi San Diega se šarmem lva salónů. A vrátí se i do Afriky, protože o jeho odhodlání nemohl nikdo pochybovat.

Nadále už pro sebe neměli žádné soukromí. Nosiči byli z postřelení svého bwany nesví a Ngubu dokonce kostrbatě vyjádřil obavy, jestli od předáka dostanou zaplaceno, když už nebude nikdo, kdo by pro ně vyjednal spravedlivý podíl. Vmísil se k nim ještě Francis a Kurt se musel z otcova objetí uvolnit, aby slabost neukazoval každému na potkání. Zády k osazenstvu tábora, když si otíral nos a oči, slyšel pana Winchestera říkat: „Ozvali se z města. Letadlo tam bude k večeru, měli bychom vyrazit.“

Nikdo nemohl nic namítat. Tábor a zásoby whisky i střeliva dočasně nechali Mosambičanům a cestovatelé v rychlosti pobalili jen své největší cennosti. Jako poslední byl na cestu připraven samotný Adam. Chtěli ho vynést na nosítkách, ale odmítl. Opustil stan v doprovodu Kwama a Francise Winchestera, přidržoval se obou klopýtal k automobilu s nahozeným motorem. Zraněnou nohu strnule táhl po prašné zemi a sem tam se na ni hrdinsky pokousil došlápnout. Než ho naložili, vyslovil přání ještě jednou se podívat na mrtvého lva. Neochotně, ale poslušně ho vzali k jeho mrtvole. Chvíli ho pozoroval, pak ho pohladil po čumáku zkrabaceném ve smrtelné křeči a řekl: „Tak jo, jedeme.“ V tom okamžiku byl zase hrdý a bojovný a takhle si ho Kurt chtěl zapamatovat už navždy.

Motor automobilu jim při jízdě vydechoval na nohy teplo a jeho zvuk vylákal ven několik makuckých vesniček. Hubení domorodci za nimi běželi rozradostnění, polykali prach,  který vířil automobil, a mávali na ně. Adam mával zpět a zvládnul se i usmát. Kdyby na někoho mluvil, svěřil by se určitě, že tohle je Afrika, kterou miluje, a která mu bude chybět, pomyslel si Kurt smutně.

Celá skupina ho doprovázela svorně až na malé letiště. Tam na Adama čekal malý aeroplán s americkým pilotem. Ulevilo se jim, že mohou let plynule domluvit s rodilým mluvčím, který byl navíc natolik asertivní, aby slovní útoky zraněného, neurotického člověka odrážel s veškerou slušností a grácií.

Adama nečekalo nic pohodlného. Měl před sebou dlouhý let do britské nemocnice v Kapském městě v Jihoafrické unii a roztříštěné koleno se každou chvílí ozývalo i přes clonu, do níž jeho mozek zahalily pilulky analgetik. Slovem si nepostěžoval, ale původního vyrovnaného bwanu tenhle člověk připomínal jen vzdáleně. Ještě než mu pomohli nastoupit, potřásl mu Burt a Francis pravačkou, Peggy ho něžně objala a maminkovsky políbila na čelo a Kurt k němu přistoupil s největší bázlivostí. Všechno bylo příliš komplikované a pošramocené na to, aby se k němu mohl nahnout a ještě jednou, naposledy, ho políbit na rty a doufat, že omluva bude přijata. Adam mu jen neutrálně, diplomaticky stiskl dlaň, jako by Kurt nebyl ničím než dalším z řady nájemních lovčích, s nimiž je potřeba se rozloučit. A to bylo všechno.

Letadlo zaprskalo, vrtule na čumáku se roztočila a rozeřval se motor. Kovová konstrukce aeroplánu se vznesla nad vytáhlé, tyčkovité palmy nad koncem přistávací plošiny. Kurt mu mával, dokud bylo na růžovém nebi na dohled, jako by ho snad Adam mohl vidět a jako by ho tím snad mohl potěšit. Končí takhle každá první láska? ptal se chlapec sám sebe.

* * *

Drahý Adame,

co dělá tvá noha? Slyšel jsem, že jsi prodělal operaci v Kapském městě, další doma v Americe a nyní se tvůj stav lepší. Snažně si přeji, aby tomu skutečně tak bylo. Myslím, že výčitkami se budu trápit do konce života. Ale patří mi to. Měl jsem tě poslechnout. Řekl jsi mi to správně. Věděl jsi lépe než já, jaký jsem střelec (špatný). Hlavně si přeji, abys mi jednou dokázal odpustil, i když vím, že to pro tebe musí být těžké. To, co jsem provedl, se úplně jednoduše odpustit nedá.

Dalo mi spoustu námahy zjistil tvou adresu. Otec mi ji za boha nechtěl sdělit. Ale co jsem vlastně čekal? A dopídit se Crawforda v Kalifornii není nic jednoduchého, když žiješ v Ohiu. Nakonec jsem ji našel v otcově nehlídaném adresáři v kanceláři v autodílně. Vím, že ti na ni poslal už několik dopisů.

Když je řeč o otci – už mě tolik nehlídá. Dokonce jsme spolu zadobře. Ještě nějakou dobu po návratu jsme spolu bojovali, ale myslím, že i díky tomu, co se odehrálo mezi tebou a mnou, má teď pro mě a mé zaměření větší pochopení. Holt to nakonec musel přijmout jako holý fakt. Někdy dokonce mluví o tom, že bych si měl hledat někoho blízkého, „spřízněnou duši“, tak tomu říká, a neurčuje ji jméno ani pohlaví. Vím, že má na mysli jednoho chlapce, který se se mnou před nedávnem začal přátelit. Jmenuje se Blaine, je moc slušný a myslím, že se mu skutečně líbím, jenže já nedokážu zapomenout na Tebe! Kromě toho, jak by Blaine zareagoval, kdyby se dozvěděl, že není můj první? Možná už by mě ani nechtěl. Otec říká, že jsem se s tebou neměl spouštět, ale jak bych toho já mohl litovat? Vždyť to byly ty nefantastičtější čtyři týdny mého života. Dodnes neuplyne den, kdy bych na tebe nemyslel. Ukázal jsi mi, jak chutná život dospělých lidí. Kdybych se snad někdy stal spisovatelem, popíšu všechno ve své první knize. Nepochybně by vyvolala velké pozdvižení, ale lidé by z ní vyčetli také velký milostný příběh.

Proč je San Diego tak příšerně daleko?

Prosím, ozvi se.

Líbá,

(navždy jen Tvůj) Kurt

Nedozvěděl se, jestli se Adamova noha dobře hojí a jestli se mu do ní vrací hybnost. Nevěděl ani, jestli poslal dopis na správnou adresu. Odpovědi se nikdy nedočkal. Bwanův však byl už napořád.