Čekání na Blainea

Svět se změnil, Kurt zůstal stejný a Blaine nezůstal vůbec. Kéž by to byl radši jen sen! Víc Vám k tomu prostě říct nemůžu a nechci, nejlepší bude, když si tuhle krátkou povídku přečtete a názor a žánr si zařadíte sami.  

Páry: Klaine, Kadam. (Nesmím zapomenout, že povídku mi pomáhala psát tato skladba od Philipa Glasse, takže si ji ke čtení můžete pustit. Mělo by to vyjít tak akorát na celý text.)

Čekání na Blainea

Usíná. Spí teď pořád, dovoluje mu to zapomínat na hlad. Usíná, probouzí se, zase usíná, aby nemusel myslet na ubývající jídlo a nevracejícího se Blainea. Prospí celé noci a velkou část dne, a pořád nemá dost. Když nespí, sedí u okna a dívá se do pustého města, vyhlíží figury, které nepřicházejí. A před každým člověkem, který přichází a není Blaine, je třeba se mít na pozoru. To mu jeho přítel kladl na srdce předtím, než odešel. Opustil Kurta a dosud se nevrátil, ale opustil ho, protože se vydal hledat pomoc a bezpečí a jídlo, a proto mu Kurt tu dlouho nepřítomnost dovede prominout. Čeká. Blaine řekl, že bude snazší, když ho poslechne. Řekl, aby zůstal v tomto domě, u polozakrytého okna, držel se v bezpečí cihlových zdí a vyhlížel ho, čekal, jako nevěsty čekají na vojáky.

Blaine je pryč, v tom velkém pustém světě, pořád stejně nevinný a mladičký jako byl, když k té proměně došlo a oni jí v zahřáté posteli nevěnovali žádnou pozornost, a nový světový pořádek na něm právě teď hoduje jako na mršině zvířátka. Ale Kurt čeká. A zatímco v Blainea věří, představuje si, že žije v normálním světě a dům, který se zanedlouho stane jen další vyrabovanou zastávkou na Whitman Avenue, je jejich vilkou plnou radosti, lásky a malých dětí, kterým tu radost a lásku předávají. Zatímco tělesně chřadne, fantazie mu pomáhá udržet psychiku v kondici. Blaine nechtěl, aby šel s ním. Blaine říkal, že je to nebezpečné. Blaineovo odhodlání chránit ho za každou cenu vhání Kurtovi slzy do očí. 

Vyhlíží. Někdy také sebere odvahu a oknem v kuchyni se prodere na dvorek za domem, kde stojí tři husté vavříny a rostou si dál jako by nic, jako by se jich celá ta zkáza světa netýkala. Kurt je závistivě pozoruje. Vavříny nepotřebují jíst, přežvýkávat jídlo a brát energii z tuhých soust, stačí jim deště. Chce se také proměnit ve strom, být trvalka a nemuset myslet na jídlo. Venku se však nikdy nezdrží dlouho. Nesmí zapomenout, proč sem přišel, a tak se jen rychle vyprázdní co nejdál od domu a zase se stáhne do bezpečí budovy. Přichází jaro a vylézá slunce, ale ani to ho už netěší. To tma a stíny skýtají bezpečí. Přichází jaro, ale ne obroda.

Hospodaří s dešťovou vodou a vodou ze sněhu tak, aby si s ní každého večera umyl obličej, pohlaví a zadek. Většinou se mu daří, ale deštivá zima končí a najít zdroj pitné vody bude čím dál těžší. Bude muset opouštět dům, před čímž ho Blaine důrazně varoval. Jednou za pár dní se holí, jak nejlépe zvládne tupou žiletkou. Chce vypadat dobře, až se Blaine vrátí. V zrcadle, které pamatuje o jednoho obyvatele víc, se dívá už jen na svůj obličej. Tělo má směšně vyhublé, ví to, nepotřebuje to ještě vidět. Cítí žebřiny žeber a ztenčující se nohy. Jako by z něj něco ujídalo maso. Oblečení vrství na sebe. Čím teplejší, tím lepší. Látka do sebe nezadržitelně pohlcuje tělesný pach. Ohrnuje nad tím nos, ale nemá oblečení kde vyprat. Hlavně, že je mu teplo. Za trochu ohně by teď dal všechno, sirky už mu došly a bez nich plamen rozdělat neumí. S ohněm by si připravil potravu. Ohřál vodu a rozmíchal v ní instantní kaši. Má chuť na mastná, tučná jídla – představuje si, jak jí nepropečenou kůži z kuřete a vylizuje tuhnoucí omastek. Dřív se mu taková představa hnusila, ale teď se jí nemůže zbavit. Moct se tak najíst do sytosti, do sytosti tlustého masa a přeslazeného ovoce... 

Někdy přicházejí lidé. Blaine ho varoval, že lidé se teď stali kanibaly. Tihle jsou možná dobří, ale Kurt nic neriskuje. Pro něj je posledním dobrým člověkem na světě Blaine. Skryje se tak, jak mu to Blaine radil. V domě má vytvořenou síť skrýší a jakmile jednu použije, necítí se tam nadále v bezpečí. Bojí se. Vymýšlí nové a nové způsoby maskování, vsoukává se do menších a menších prostor. Když jeho domem procházejí tři muži (muži, vždy to jsou muži, co se asi stalo se ženami?), přečkává zavřený ve velkém kufru v šatní skříni. Vetřelci prázdné domy neobsazují, drží se na pochodu, a tak po několika hodinách, když si je jist, že je nebezpečí zažehnáno, vylézá ven. Hltá čerstvý vzduch. Prozkoumá dům – je prázdný a chudší o několik porcí jídla. Odnesli mouku, která Kurtovi zachutnala už i syrová, několik láhví vody, a krmivo pro kočku. Kočku neodnesli, protože kočka už dávno není. Kurt se při tom pomyšlení zalyká palčivými výčitkami a svou opovrženíhodnou, patologickou chutí na maso. Cizí lidé odešli

Usíná. Spí. Probouzí se. Střídmě jí. Šetří s jídlem. Hubne. Usíná. Probouzí se. Nejí. Vyhlíží Blainea. Zásoby jídla se tenčí. Kurt ale nemůže jen tak jít a začít si brát od druhých, co mu nepatří. Mohl by se vrátit Blaine a nezastihnout ho v domě. Mohlo by se mu na výpravě ven něco stát. Mohl by za krádež být potrestán. Večer sní trochu vaty. Dodává mu pocit sytosti – s plným žaludkem se usíná snáze. Zdá se mu o tom, že se Blaine nalezl pomoc a vrací se domů, k němu, s hodnými lidmi v zádech. Nesou s sebou horkou vodu a tu jim pak dovolí použít ke koupeli. Probouzí se. Když si myje obličej, voda je studená. Zase to byl jen sen. Usedá k oknu. Blaine se nevrací. Okolí domu je přikryté tenkou pokrývkou sněhu, v níž nejsou žádné stopy. Během spánku byl tedy v bezpečí, ostatně neustlal si na posteli, ale pod ní. Pokaždé, když se mu zdá o Blaineovi, je to dobrý spánek. To realita je horší. Výhled z okna se mu zajídá. Venku se nic nepohybuje, vyjma větví stromů ve větru. Uloží se do peřin a hadrů po stolem překrytým dlouhým ubrusem. Zase spí. Ve snu se objevují jeho rodiče, oba oblečení v šatech na pláž, kam malý Kurt nechce, protože by museli procestovat několik států. Po probuzení přemýšlí o svých rodičích. Sen ho zmátl, nemůže si vzpomenout na jejich skutečnou podobu. Rozladí ho to na několik dlouhých hodin, během kterých zpochybňuje své duševní zdraví. Mluví při tom sám k sobě, protože se bojí, že jinak zapomene mluvit úplně. To by bylo velké neštěstí, nedovedl by Blainea při návratu domů uvítat.

Je slabý. Fyzicky i psychicky. Oslabují ho podvratné myšlenky. Blaine to věděl. Proto ho nechal v domě, v relativním bezpečí. Nepřekonal by nástrahy na cestě. Blaine to s ním vždycky myslel jen dobře. Vzal všechnu odpovědnost a všechen risk na sebe, a proto ho Kurt musí obdivovat. Až se Blaine vrátí, nebude už nikdy ničeho nedostatek. Jídla, společnosti, ani lásky. Už aby se Blaine vrátil.

V den, který nemá číslo, protože Kurt už je dávno nepočítá, přichází muž. Má hustý plnovous a hlavu si chrání před chladem čepicí. Prochází ulicí sám a z ničeho nemá strach. Nese si zbraň, ale není ve střehu. Kurt stále sedí za oknem, je to jeho místo, které se mu po těch dlouhých týdnech už přizpůsobilo, je to jeho trůn, z něhož však světu nevládne. Kdyby to šlo, už dávno by vydal dekret, který by mu vrátil Blainea zpět. Tentokrát nezůstane nezpozorován. Muž jako by pohledem provrtával stěny – vytuší Kurtovu přítomnost a podívá se přímo na něj, mění cestu svých kroků a míří k domu číslo 415 na Whitman Avenue.

Kurt, ochromený hrůzou, se nestihne schovat. Vlastně o tom ani nepřemýšlí. Zůstane sedět u okna a čeká. Konečně na něco jiného než na Blainea. Tuší, že tohle bude jeho konec. V koncích končetin cítí příjemné uvolnění. Prsty mu začínají mravenčit. Někde za jeho zády se otevřou vstupní dveře, neudržované, zimním vlhkem nabobtnalé dřevo drhne po špinavé podlaze. Teď by měl čas utéct a schovat se. Ale neudělá to. Když znovu vyhlédne ven, čekaje, sníh je pryč. Roztál cizinci pod nohama a trávník je zase zelený, jako za jarního rozpuku. Ten vetřelec vejde do jeho domu a nepozdraví. Pohlédne na Kurta, který pro něj nepředstavuje hrozbu, a pak se bez zaváhání pustí do prohlížení obsahu skříněk. Narazí na nějaké jídlo – slané tyčinky a kukuřičné vločky – ale nerabuje. Zanechává za sebou kyselý zápach teplého potu. Znovu si Kurta prohlédne a jako by se mu ho zželelo, vytáhne z vlastních zásob poloplnou láhev mléka. Líbíš se mi, říká, podává ji Kurtovi a sleduje, jak lačně pije. Mléko chutná úplně jinak než voda, je syté a sladké. Marně si snaží vzpomenout na chuť mléka mateřského, ale určitě bylo podobně lahodné. Být tak zase nemluvnětem a tisknout se do bezpečí maminčina výstřihu...

Dobrý, co, usmívá se a vyhublý Kurt mu přizvukuje mokrým a čvachtavým mručením do hladinky nápoje. Vděčně natáhne vyzáblou ruku pro pár kostek cukru. Jen co okusí něco z mužových zásob, chce být s ním. Plný žaludek mu našeptává: nemůžeš na Blainea čekat donekonečna, Blaine je nejistota, pouhý příslib, tak natáhni ruku a vezmi si to, co je teď a tady. Tyhle nevěrné myšlenky ho děsí.

Muž se tam chová jako doma. K odchodu se nemá. Pohodlí čtyř stěn se mu zalíbí, stejně jako zaprášené, leč měkké sofa, a výhled na stěnu s malbami letních krajinek a středoevropského kostela. Odpočívá s očima otevřenýma a testuje míru Kurtovy přizpůsobivosti. Chlapec sedí přitisknutý ke stěně na druhé straně místnosti a sleduje, jak se cizinec v jeho domě zabydluje. Tašky, které s sebou nese, si položí vedle pohovky. Zuje si boty a promasíruje nohy. Nehodlá se jen tak vzdálit. Vypadá to, že si chce na pohovce zdřímnout. Ale Kurt musí držet stráž u okna, ne tady v pokoji. Nejraději by mu to nedovolil, pak si vzpomene na mléko a cukr a rozkvétá v něm pochopení a chuť vyjít muži vstříc ve všem, co si bude přát.

Jmenuje se Adam a míří přes Ohio pryč, k jakémusi domnělému ráji. Bez obalu vyjadřuje Kurtovi náklonnost. Kurt mu smutně oznamuje, že on není Eva, nemohou tedy spolu stvořit novou etapu života na zemi, a Adam se tomu jen trhaně směje. Je jiný než Kurt nebo Blaine při odchodu: má svalovou hmotu a dostatek potravy, to je na něm vidět. Musí jít s ním, i kdyby nechtěl, tak musí. Za ochranu mu naslibuje všechno, co má. Není to mnoho, ale rodiče ho vždy učili, že si má vlastního těla vážit a nakládat s ním jako s nejdražší cenností. Večer mu Adam řekne, ať se umyje, a pak si uzme místo na jeho lůžku. Nevyhání ho, chce, aby Kurt ulehl vedle něj a zvykal si na přítomnost jiného mužského těla. Líbá ho na ústa, které dotek pamatují už jen pramálo, drobné rty má ve zlatém plnovousu téměř skryté, vše, co Kurt cítí jsou ty pichlavé vousy, rozdírají mu jemnou kůži kolem úst, později ho lechtají na zátylku, až se tomu musí začít smát. Adam se na něm a v něm pohybuje, jako to kdysi dělával Blaine nebo jako to Kurt dělával Blaineovi, teď není úplně po vůli, ale Adam si nic nevymáhá silou, je opatrný, sám by z toho jinak nic neměl. Při takové smršti fyzických pocitů je snadné zapomenout, že svět už není normální a v noci se k domům stahují poslední lidské hyeny. Mačetu má Adam stále po ruce a jak na Kurtovi leží, těžký a nepropustný, připadá si opuštěný chlapec v bezpečí. Dokonce i ve spánku vytváří mužské tělo dojem opevněného zákopu.

Ráno použije Kurtovu koupelnu. Oholí se. Vypadá jako z obálek časopisů, těch, které teď už nemají žádnou hodnotu. Když Kurt vidí, jak se změnil, má chuť se s ním znovu pomilovat, tentokrát jen tak, pro radost, bez zištných důvodů. Společně posnídají z Adamových zásob. Jeho batoh je plný jedlých pokladů, dobrot, o nichž se Kurtovi ani nezdálo. Čokoládové tyčinky a granulované čaje, které se rozpouštějí v ústech, sušené ovoce, které Kurt převaluje na jazyku, dokud z něj nevycucá veškerou omamnou chuť. Po snídani Adam odchází. Tentokrát se Kurt nebojí, protože Adam u něj v úschově nechává téměř všechny své věci. Vrátí se, tenhle se určitě vrátí. Čeká, jak ho to naučil Blaine. Sedí u Adamových věcí, protože slíbil, že na ně dohlédne. Ani na vteřinu se od nich nevzdálí. Adam slíbil, že se vrátí. Kurt slíbil, že bude hlídat. Sliby se musejí dodržovat. I to ho naučil Blaine.

Když Adam přichází zpět po zeleném trávníku, nese s sebou boty. Jsou kožené, kotníčkové a Kurtovi padnou jako ulité. Ve svých polobotkách a domácích pantoflích přece nemůže chodit jinde než po domě.

Chceš jít se mnou, ozývá se z Adamových úst; konstatuje a ptá se najednou.

Můžeme zůstat tady, nabízí Kurt, je tu přístřeší.

Ne, říká Adam, rozhodnutý, půjdeme na jih. Kurt chce vědět proč.

Na jihu je teplo, tady bys další zimu zažít nechtěl. Chceš jít se mnou.

Kurt kývne. Chce. Ale ve vzduchu se ještě stále vznáší Blaineova přítomnost a příslib jeho návratu. Neví, jestli tohle dokáže opustit. Vyzradí Adamovi, že tu žil ještě s jedním chlapcem. Nevrátí se, říká Adam a Kurt se snaží mu odporovat. Vrátí se, vím to, já to vím, je to Blaine, ten by mě tu nenechal. Začne plakat – po strašně dlouhé době, kdy si myslel, že už toho není schopný. Teď zase používá pláč jako formu vyděračství, ale Adam si hledí svého. Krokodýlí slzy na něj neplatí. Je připravený vydat se na cestu. Bez Kurta bude koneckonců o jedno zavazadlo lehčí. Hrozí, že mléko a cukr, Kurtovy oblíbené pamlsky, odnese s sebou. Musejí si nutně promluvit o tom, co se od Kurta očekává. Chci tě sníst, směje se Adam (pořád se jen směje, jako by se se světem nedělo vůbec nic zlého) a Kurt ví, že to není pravda, i když právě vyjádřil jeho nejhlubší obavy. Budeš mě v noci zahřívat, říká Adam, a já zase tebe.

Uražený a raněný se stáhne do svého starého sklepního pokojíku. Listuje dětskými knížkami, které si z nostalgie schovával a po dlouhá léta ho nezajímala, čichá k prostěradlu, v němž ležel společně s Blainem, prohlíží si svůj šatník naditý oblečením. Dřív hodně pečoval o svůj vzhled. Tuší, že teď je z něj jen rozcuchaný, pupínkovatý kluk. Truchlí v pokoji za svůj předchozí život. Když opět vyjde, nese s sebou zavazadélko a je připravený vydat se na cestu. Naposledy se podívá z okna. Na obzoru jsou jen opuštěné domy, bující vegetace a šedivá stěna nebe, žádný Blaine. Zašněruje si staronové boty, dar od Adama, a opouští rodný dům. Sotva vykročí na silnici, kterou teď mohou použít jako chodník, protože žádné auto po ní neprojede, ohlíží se Adam přes rameno. Od té chvíle nikdy nejde napřed, čeká. Vytahuje z kapsy pamlsek, ovocné bonbóny na posilnění.

Usíná. Probouzí se. Nekonečný koloběh. Hřeje Adama a Adam hřeje jeho. Nečeká na Blainea.