A hned další krátká sherlockovská povídka. Snad si s ní úplně nezkazím reputaci, protože je možná trochu sladší a primitivnější, ale prostě píšu, dokud mě to baví. Sherlock potřebuje uklidnit a John uklidňuje. Komentáře mě potěší.
Nestárneš
„Byl to
pudrový poprašek, přehlédl jsem to, jak jsem to mohl přehlédnout, kdybych to
nepřehlédnul...“ lamentoval Sherlock a potácel se na pokraji hlubiny bezedného
vzteku. Nebylo by s ním
k vydržení, uvědomil si John, že Sherlock nesmí být ponechán volnému
pádu. Celé dny by hulákal nabubřelé příkazy na paní Hudsonovou a jejich jedinou
nepoškozenou zeď by znásilnil vrhacími noži, které získal jako kořist za
dopadení úskočného pašeráka cenných starožitných předmětů.
„Stárnu.“
Přišlo to jako
blesk z čistého nebe. Stál zrovna před zrcadlem, takže začal zcela
pateticky studovat svou tvář, chytat se za lalůčky kůže, jako by čekal, že mu zvětralé
stářím zůstanou mezi prsty, a stopovat jemné rýhy vrásek kolem rtů a kolem očí.
Podívej se na mě, chtěl namítnout
John, mám jich mnohem víc a stejně jsi ke
mně až nekriticky lichotivý.
„Stárnu, můj
mozek stárne! Vytrácejí se vyhlášené synapse mých nedostižných neuronů!“ klepal
si klouby prstů na spánky a skřípal u toho zuby, protože se trestal a nešetřil.
Pokoj byl
dvouproudá dálnice a Sherlock se opětovně vydal k jihovýchodu, jako by
pendloval mezi Londýnem a Folkenstone, lebkou a smajlíkem. John ho chytil za
ruku zrovna někde u Maidstone, tedy u svého křesla, a stáhnul ho k sobě na
klín. Dělával to tak děvčatům, když byl mladý a odvážný a ony uhihňané a
štíhlounké; se Sherlockem dopadlo do jeho klína mnohem těžší břemeno. Velký muž
ztracený ve svých bezmála apokalyptických myšlenkách.
„Stárnu,
Johne. On je pořád o krok napřed a já nevím, jak je to možné.“
„Ty na to
přijdeš. Vždycky ty špatné doženeš.“
John ho objal
kolem pasu („Jsi živý bezpečností pás,“ říkal mu někdy detektiv), Sherlock
ohnul krk a položil hlavu na límeček jedné z těch hřejivých flanelových
košil. Jejich kontakt byl vždy velmi intuitivní. Sherlock potřeboval uklidnit a
John uklidňoval – vískal ho ve vlasech, jako se to dělá malých dětem, ale také
citlivým milencům. A Sherlock byl
citlivý muž. Nikdo to nesměl vědět, ale měl rád, když se o něj John staral. Jeho
dech zpomaloval, jak mysl rozmělňovala případ, který ho poslední týdny
zaměstnával natolik, že zapomínal pravidelně jíst. Jeho kostnatá kolena trčela
přes opěradlo Johnova křesla jako dva lví tesáky.
„Nezatáhli
jsme závěsy,“ upozornil detektiv, aniž by podnikl jakýkoliv krok ke sjednání
nápravy. Cítil se dobře, nechtěl se hýbat. Celé dny.
„Nikdo nás tu
nevidí, Sherlocku.“
„Paní
Hudsonová může kdykoliv přijít. Dokonce i Mycroft. Víš, jak on je
nevyzpytatelný.“
„Paní
Hudsonová by se znovu ukázala s láhví brandy, aby to s námi oslavila.
A Mycroft by si rovnou taky jednu dal,“ tím John myslel láhev, samozřejmě, „aby
to ustál.“
Předstíral, že
se zaposlouchal do zvuků z přízemí a schodiště, ale přitom pokradmu sáhnul
Sherlockovi na zadek, když už byl tak blízko, a Sherlock se začal zběsile
usmívat, ne nahlas, ale John nikdy nepotřeboval slyšet, aby věděl. V oblasti jeho pramálo
prozkoumané sexuality byl detektiv pořád beznadějně nevycválaným hříbětem.
Zcela umanutě
využil své fyzické převahy, takže John v žádném případě nemohl uniknout
jeho hladovému polibku.
„Nestárneš,“
řekl John, „naopak se právě vracíš do svých naprosto zanedbaných pubertálních
let.“
Vrhání nožů
bylo zažehnáno.
Líbilo se mi to. Díky za prosvětlení odpoledne.
OdpovědětVymazatAnonymni: Ja dekuju tobe za prosvetleni pracovniho odpoledne :]
OdpovědětVymazatJá se picnu, prý - vyhlášené synapse mých nedostižných neuronů :-D Dokonalá hláška a moc hezký pohled na jednu z Sherlockových slabších chvilek. Díky, POPO
OdpovědětVymazatTak se jednou odhodlám komentovat :) To bylo tak pěkný, až mě to samotnou donutilo napsat něco sherločího
OdpovědětVymazatJeště že má Sherlock toho Johna, aby ho vrátil zpět do mládí ;-)
OdpovědětVymazatDekuju za komentare, mam z nich velkou radost!
OdpovědětVymazatPříjemné čtení.
OdpovědětVymazatJeště jedna omluva za pozdní komentování... O:)
OdpovědětVymazatTo je tak sladký! Sladký! A hrozně se mi to líbí, tahle muchlací poloha, do které ses dostal. :) Doufám, že vznikne ještě něco dalšího. ;)
Bilkis: Moc dekuju (i za ten drivejsi komentar). To urcite vznikne, protoze jsem se treti serii tak strasne nespokojeny, ze chci, aby se John a Sherlock uz jenom muchlovali :]
OdpovědětVymazatWow! Podle perexu by si jeden myslel, že máš strach, že jsi napsal OOC - ale je neopodstatněný. Tvoje slovní obraty fakt sedí a je to super! Podle mě je to sladký tak akorát :).
OdpovědětVymazatDiky, velká miamam :]
OdpovědětVymazatTo je úplná paráda ^^ právě nedávno jsem se pustila do koukání Sherlocka a během třech dnů jsem ho zkoukla. Takže mi tohle udělalo moc velkou radost ^^ a rozzářilo mi to takové karedé a chladné ráno -__- Děkuji :)
OdpovědětVymazatSaki: Ja taky dekuju.
OdpovědětVymazatUž ani nevím, jakou náhodou jsem se sem dostala (už léta jsem nečetla žádnou povídku v češtině), ale rozhodně toho nelituji. Tahle krátká povídka pro mě byla jako cukr navíc do mého večerního čaje. Určitě se sem zase vrátím, až budu mít po zkouškách víc času vyhrazeného na čtení příjemných věcí.
OdpovědětVymazatTo je tak sladké a něžné, až jsem Sherlockovi Johna záviděla, byť je závist jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Ale po přečtení tohohle nemůžu nezávidět, to prostě nejde. Piš dál, prosím. Jen houšť a větší kapky!
OdpovědětVymazat