Slaneček

Krátce po návratu z letošní cesty po Anglii jsem napsal tenhle miniaturní text, věnoval ho na papíře K., záchranáři roku, a tomu je věnovaný nadále, jen teď přibývá ještě na blogu. Nefandomové. 

Slaneček

Do té vody samozřejmě vlézt musím. Je napěněná jako v hrnci s vařícími se brambory, ale rozhodně ne tak horká. Je ledová k zbláznění. Mohlo mě to napadnout. Nacházíme se na počátku podzimu a lidé už tu chodí teple oblečení: muži v moderních parkách a ženy v extravagantních kožíšcích. A já zatím brouzdám po kotníky v moři a zalykám se z toho zimou. Nořím se dál a z toho chladu mě bolí kolena. Sotva mi hladina pozře rozkrok a podbřišek, stáhnou se ve mně útroby. Přímo fyzicky to bolí. Vzedmutá vlna mi narazí do trupu zrovna, když se chci dát na útěk, a vyrazí mi dech. Moře je slané, páchne jako ryby a racci, mám ho ve vlasech, očích a už i ústech, a také má mnohem větší sílu, než jsem myslel. Bojím se, že tam ztratím brýle a už nikdy nenajdu cestu zpátky.

Na pláži stojí K. a slyší můj křik. Už je pozdě, chlapečku, myslí si určitě (jízlivě, ale to přizná až za hodně, hodně dlouho). Ale já mu ještě ukážu. Pak přijde další vlna, a mě napadne, že jsem si tyhle krásy Anglie klidně mohl nechat ujít. Mám pocit, že Lamanšský průliv mě chce svými ledovými pařáty odnést a já jeho zlomyslnou povahu odhalil příliš pozdě. Drápu se na souš, zpátky k němu, i když se mi směje. Tuším, že o tomhle se bude mluvit ještě dlouho: na všech rodinných oslavách a mezi našimi společnými přáteli. Miláčku, klidně mi to připomínej do konce života, ale hlavně mě zachraň!

Vím, že u něj se zahřeju, je to můj osobní dealer s teplem. Sápu se na břeh, nejspíš už po všech čtyřech, a jak kamenný podklad pod mýma nohama hrubne, ukopnu si nehet na znecitlivělém palci. Teče krev. Svorně hlásím, že je mi zima. Eufemismus, uvědomí si můj prokřehlý mozek z posledních sil. Vždyť já umírám!

Utře mě tričkem, které je teď stejně k ničemu, pomůže mi obléct se do kalhot (sám bych se na jedné vaklavé noze neudržel) a dá mi svou bundu – je vyhřátá, přichystal ji tak pro mě, miluju ho, a na oplátku se teď o něj budu starat v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku.  

Jak mě objímá a zachraňuje před jistou smrtí podchlazením, špičkou jazyka ochutná mé ucho.

„Slanečku,“ řekne a myslí tím, že jsem slaný, mokrý, studený a hubený jako ten slaneček. A takhle přijdu ke svému novému pojmenování.